Ten poslední. Ten, kdy vám dojde, co se to vlastně stalo. Kdy vám dojde, že se ani nenadějete a budete balit tašku do porodnice. Kdy vám dojde, že v sobě opravdu, ale fakt opravdu máte miminko a bude brzo s váma. Klišé utíká to dostává najednou pravdivý rozměr. Je to fakt pravda.
Můj třetí trimestr začal koronavirem. Chytil ho můj přítel, vůbec netušíme kde, protože byl skoro pořád doma. Tudíž jsme museli do karantény. Využila jsem procházku k nejnutnějšímu nákupu v lékárně a začal náš poklidný domácký podzim. Za týden jsem chřipku s tímhle virem chytla taky. Můj druhý test je tedy pozitivní a já tím nastupuju o měsíc dřív na „mateřskou“, i když je to zatím neschopenka. Začíná dlouhé období domácího ležení a nepohybu. A to je velký špatný, jak se tady teď říká.
Moje břicho se pomalu ale jistě vylouplo dál než prsa a moje tempo se zpomalilo na hlemýždí. Každé přetočení na bok v noci jsem vzhůru a neskutečně mě štve, že si nemůžu jít zaplavat, protože bych to fakt uvítala. Nicméně jsme poslušný, zalezlý doma, koukáme se na filmy, já čtu knihy o těhotenství a porodu, poslouchám podcasty na stejné téma a dost surfuju na netu. Beru tohle chřipkový zpomalení jako příležitost k tomu se v klidu nachystat na to, co mě teda čeká. Pomalu nakupuju hygienu potřebnou do porodnice i pro mimi, peru dětský oblečení a vyrábím kartičky s černobílejma zvířátkama nebo šiju hračky na hrazdičku.
Když jsem nemohla dělat jediný pohyb někde venku, nastavila jsem se denní zvyk – jógu. Zamilovala jsem si pomalé plutí, krouživé pohyby pánví, cviky na protahování kyčlí. Cítím, jak mi to v těhlech posledních měsících dělá dobře. Kdybych měla čich, tak si k tomu zapnu i aromalampu:) Denně se snažím poslouchat relaxační cvičení od Jemného zrození, víc se věnuju technikám hypnoporodu a nesmírně se těším, až budu moct za 10 dní z domu. Uteklo to, i když mě to už dost štvalo a hurá ven. Podzim v plném proudu, lidi venku nosí opět roušky a já se snažím nachodit ku deseti tisícům krokům denně. Ať mám pohyb. Ležení nebo sezení na gauči se pro mě doma stalo pomalu nesnesitelné.
Pohyby miminka teď vnímám co nejintenzivněji, na břiše se mi dělají boule buď hlavy nebo zadečku, už to není plutí, ale kopance a začínám prožívat, co že to je ten věčně plnej močák. Jeden den jsem taková nesvá, protože je něco jinak. Pohyby se změnily – byly o dost intenzivnější, v břiše bylo něco divně, a hlavně se pohyby přesunuly jinam. Byl to tak nejistý den, že jsem skoro přemýšlela poprvé využít číslo duly a zavolat. Ale počkala jsem do druhého dne a všechno bylo dobrý.
Na kontrole třetího screeningu ve 30. týdnu zjišťujeme, že je miminko už hlavou dolů a já jsem si tím pádem skoro jistá, že ten den, kdy bylo „něco divně“, se otočilo. Jsem ráda a prosím, aby to tak zůstalo. Dál praktikuju klek na všech čtyřech, psa hlavou dolů a dýchání do břicha. Dělá nám to oběma dobře. Výsledky všeho jsou super, díky karanténě jsem nemusela absolvovat preventivní očkování pro Rh – krevní skupinu, které jsem stejně plánovala odmítnou a odcházím s tím, že se svým gynekologem se uvidíme už jenom jednou. Navíc jsem si domluvila porodní asistentku k porodu na Bulovce, kde chci rodit, a pokud se vesmír spojí, bude u mého velkého zážitku pouze jedna milá osoba a Martin.
Osmý měsíc se nese v pomalém a láskyplném duchu. Spím do devíti, pomalé ráno prolínám jógou nebo relaxacemi, doobjednvám poslední věci. Mám vypráno, doháním poslední resty v domácnosti, které chci stihnout. Ale všechno s klidem. Chodím hodně na procházky, jsem s Martinem, který má spoustu dovolené a je tak doma velmi často. Spolu si to užíváme, máme Vánoce, koukáme na Harryho a vnímáme, jak se to neúprosně blíží. Jak nám určitě skončí tahle pohoda ve dvou, kdy nic nemusíme a máme neskutečný pohodlí. Jsme za to fakt vděčný. Každopádně se ale těšíme i na tu další kapitolu. Obdivujeme pohyby na břiše, pomocí stetoskopu po babičce se nám občas podaří zachytit rychlé srdíčko prcka a žblunkání v břichu. Myslím, že na tyhle chvíle budu vzpomínat, jako na nejhezčí, nejpomalejší a nejpohodovější v celém těhotenství.
Jasně, že má těhotenství i stinný stránky. Každý večer se cítím jako pytel kamení, břicho mi těžkne, obracení se na posteli je výkon. Nejhorší je pro mě navléct si ponožky, tlačí mě žebra a zácpa je něco, co v těhotenství fakt nechcete, protože to je jako mít střeva někde, kde mají být plíce. Při každé poloze na gauči nebo na posteli se obestýlám minimálně třema polštářema, jsem jak kvočna na vejcích, nedokážu dlouho sedět ani ležet v jedné poloze. Ale tohle je jediné, co mě trápí. Nemám otoky, žáha mě pálila jen jednou za celou dobu, zdravotně je všechno naprosto v pořádku. Kdybych neměla břicho, s tím spojený přesouvací potíže a nebyla trochu víc choleričtější, nepoznala bych, že je se mnou něco jinak. Připadám si pořád tak nějak normální. Normální, ale víc ženská. Víc krásná, víc smyslná, pomalejší, vnímavější. Připadám si nejšťastnější za celej svůj život.
Na miminko se připravujeme oba. Martin shání materiál na kolejnice na schody k nám do třetího patra a materiál na hrazdičku. Zaplatili jsme si kurz první pomoci, jdeme na matriku uznat, že on je táta. Maluje v ložnici stěnu nátěrem proti vlhkosti a poctivě čte knížku Tátovi, kterou jsem mu dala. Já pomalu sepisuju seznam dárečků na Vánoce, které bych si pro miminko přála. Okolí dává pomalu najevo, že nám budou chtít něco kupovat, tudíž bych to chtěla trochu minimalisticky usměrnit. Vánoce se kvapem blíží, naposledy se loučím v práci a začínám pomalu balit tašku do porodnice. Peču cukroví, lebedím si v kavárně, tyjo ta mateřská je pecka!
Vánoce trávíme u našich rodin, první polovinu svátků u mé a druhou u Martinovi. Je to hodně o cukroví, žádnej sníh, hodně procházek, na kterých jsem jednoznačně nejpomalejší. Hodně pohádek, první dárky pro miminko a prostě pohoda, jak má být. Když se s rodinou loučíme a my odjíždíme zpátky do Prahy, je to trochu dojemný, protože až se uvidíme příště, budeme už tři. Neskutečný, jak to rychle uteklo. Jsem čím dál víc natěšená, neohrabaná, už trochu oteklá, ale pořád šťastná. Devátý měsíc v plným proudu a zbývá nám ten poslední k donošení miminka v bříšku. Snažím se dělat všechno možný pro snažší porod, piju maliník, koupila jsem si Aniball, relaxuju, cvičím a vizualizuju. Snažím se připravit tělo, mysl a poslouchat intuici. Tohle je tak báječný a vesmírný období!
S příjezdem do Prahy a koncem roku 2020 mě čeká první návštěva v porodnici Na Bulovce. Čekám tam sice tři hodiny, ale jsem vděčná, že je všechno naprosto v pohodě. Prcek je doslova prcek, stále hlavou dolů a nic mu neschází. Díky mému zdravému stavu můžu být v programu Centra porodní asistence a to je pro mě další krok ke snažšímu porodu. Na příští poradně se tedy setkávám s námi vybranou porodní asistentkou, v jejíž péči teď budu a měla by být i u našeho porodu. Na poradně řešíme všechno možné, uklidňuje mě bavit se s milým zdravotníkem. Odcházím uklidněná, natěšená, sebejistá. Absolvujeme i online rozhovor i s Martinem, aby se poznali, na další kontrolu jde se mnou. Ať víme, kdo s námi do toho půjde a jsme si bližší.
Poslední dny posledního trimestru se nesou v krásném duchu dolaďování věcí v bytě – postavili jsme postýlku, zařídili administraci jako ověřování rodných listů, , Martin vyrobil dřevěné nájezdy na schody pro kočár, hrazdičku, já hračky. Přebalovák je ready, kosmetika taky. Plíny máme, náruč plnou lásky taky. Probouzíme se teď vedle postýlky s hnízdem a každý den debatujeme, jaký to asi bude, až v ní bude ležet miminko. Užíváme si poslední pohyby, lebedíme, koukáme na filmy. Martin pracuje dost z domu a tak jsme na tento čas, kdy je kolem všechno zavřený, spolu. Věřím, že tohle budou chvilky, na který budu vzpomínat nejradši. Jsou kouzelný. Je to všechno zpomalený, já jsem nesmírně spokojená, cítím se skvěle. Protahuju se, když chodím, tak se už tak vleču, ale mysl zůstává pozitivní. Ve 38.tt se projevujou první poslíčci, bolesti podbřišku a zad. S chutí si dávám konečně pořádně teplou vanu. Rozmazluju se. Těším se. Je to zvláštní čas, kdy už nic nemusíme. Máme zařízeno, co jsme chtěli. Už jen čekáme, s náručí otevřenou, s myslí otevřenou, říkám miminku, že už klidně může přijít mezi nás. Ať se narodí kdy a jak potřebuje. Jsme tu, připraveni nepřipraveni na to jakési nepřipravitelné období a čekáme. Doslova jen čekáme, každým dnem to může nastat a ta lehká nervozita s natěšeností jsou čím dál větší. Brzo budeme máma a táta. Tak si už jen přejeme, aby ta veliká změna v našich životech byla v co největším možném klidu a harmonii. Ať zůstaneme takhle zamilovaný, zdravý, láskyplný, pečující. Víc není potřeba. Tak ahoj dušičko – děkuju za krásných devět měsíců. Bylo to neskutečně kouzelný období. Těšíme se na tebe, až tě konečně poznáme. Uvidíme se brzo.
