A neřešit diskuze a rady, co v těhotenství máš a nemáš dělat. Ať to píše aplikace nebo cizí člověk na instáči. Když jsem měla chuť na hermelín, dala jsem si ho. Jela jsem v prvním trimestru několikrát na kole. Dokonce jsem v průběhu celého těhotenství měla tak pětkrát mekáče k večeři! A když se mi chtělo celej den jen ležet, pospávat a odpočívat, udělala jsem to. Ze začátku jsem měla pocit, že nedělám dost, nemám dost pohybu, zdravé stravy, nejsem ta správná insta těhule, co je mega fit…ale byl to tlak z venčí. Odprostila jsem se od něj a dělala opravdu to, co jsem zrovna v tu chvíli chtěla. Je to velmi osvobozující. Poslouchat svoje tělo a ne okolí. Nemít na sebe vysoký nároky. Brát dny, tak jak jdou. Odpustit si. Dopřát si. Mít se ráda.
Pomohlo mi taky neříkat detaily o čemkoli – o mém těhotenství, o výchově, o kojení a hlavně o porodu. Že uvažuju o ambulantním porodu jsem radši nikomu neříkala, protože okolí umělo v tomhle strašit, zlehčovat, vysmát se, cokoli, jen ne podpořit. Neříkat nikomu nic moc o technikách hypnoporodu, protože bych jinak byla za šamanku a lesní ekoženu. Mlčeti zlato v těchto tématech – obzvlášť vedle starší generace. Ulevilo se mi, když jsem vždycky jen přitakala, nebo to zahrála na jiné téma konverzace a utěšila samu sebe, že vím, proč dělám to, co dělám. Buďte přesvědčeni o svém úmyslu a pokud cítíte, že okolí to nijak nebere a nejradši by vás hned odsoudilo, radši si to nechte pro sebe. Bavte se s lidmi, kteří vás podpoří, ne zaženou do kouta.