.

Když si zvyknete na to, že často prší, že se probouzíte do mlhy, že nepřijedete strašlivě opálení a necháte ten obraz idylické dovolené někde vzadu v hlavě, stane se z vaší dovolené najedou jedno velký dobrodružství. Neplánujete dopředu, ale ráno před odjezdem. Slunce neberete jako samozřejmost a těšíte se z každé chvíle, která přišla neplánovaně.

 
Vydali jsme se na jih! Za Sluníčkem, za turistickýma plážema, za potápěním a za odpočinkem. Na severu jsme prozkoumávali, na jihu chceme odpočívat. Ono to ale moc dobře nejde, protože toho máme ještě hodně k vidění. Přesouváme se z La Trinité podél východní strany ostrova na samotný jih Martiniku do městečka Sainte Luce. Během cesty chceme něco objevovat, ale moc není co! Města u Atlantiku hrozně smrdí a pláže jsou znečištěné spoustou řas. Koupat se nikde moc nedá, protože východní pobřeží je často spíš útesové. Takže se jen kocháme za jízdy krajinou a banánovými plantážemi a pozorujeme zašlá města, která tu nemají moc pěkný vzhled. Všechny domy jsou často očuzené, polorozbité a města působí dost chudě. Přičemž to tak ale vůbec není, protože na rozbořeném dvorku může stát klidně nějaké BMW nebo Audina. Martiničani mají asi hodnoty jinde:)
 
V Sainte Luce máme skvělé ubytování, které můžeme všem jen doporučit – Brise Marine. Bydlíme v malých bungalovech, které mají vlastní zahradu s lehátky a výhled přímo na pláž, která je asi dvacet kroků od bungalovů. Takže když se ráno probouzíme, snídáme se terásce, užíváme welcome drink – místní rum s džusem, sledujeme pohyby vln, obrovské palmy a běžce, kterých tu podél pobřeží běhá mraky. Nevíme, kde se tu vzali. Každopádně koupání je tu příjemný, písčitá pláž Anse  Corps de Garde je klidná a my si užíváme neskutečnou pohodu. 

Kousek nad městem jsme navštívili další národní park – místo s názvem Morne Gommier, kde si užíváme chládek v pralese. Obdivujeme mega veliké kraby na stromech, tak trochu se čvachtáme bahnem, protože překvapivě před chvílí pršelo a jdeme malý okruh po značené stezce. Pralesem teče řeka, která má zajímavou mléčnou barvu. Uprostřed stezky stojí tzv. „ďáblův strom“, který je cca 45 metrů vysoký. Prales je jinak skvělá schovka před sluncem, takže pokud vás už nebaví pláže, lesy budou vždycky dobrá volba.

Nejkrásnější zážitek celé dovolené nás čekal hned druhý den ráno. Podle doporučení, co jsem si našla na internetu, jsme brzo ráno vyrazili do zátoky Anse Dufour, kde měly údajně plavat v moři želvy a člověk je tak může pozorovat. Těšila jsem se jako malé děcko. A když jsme na pláži viděli v moři houpající se šnorchlisty, věděli jsme, že jsou tam. Ty želvy! Pomalu jsme doplavali kousek od břehu a zahlédli tak středně malou želvičku, která ladně plavala v té nádherně karibské modré vodě. Slunce se zrovna vyhouplo nad stromy, takže do moře svítili jeho paprsky a byl to boží zážitek. Želva nebyla sama, kousek dál plavala ještě jedna, starší, obří. Nejvtipnější na tomhle všem je moment, kdy želva plave ode dna nahoru nadechnout se. Vystrčí nad hladinu svoji malou hlavičku a pak se zase otočí a plave ke dnu. Tetelíme se blahem. Zanedlouho se zátoka zaplní lidmi a při naší smůle dokonce školním zájezdem, takže kolem oběda zvedáme kotvy a jedeme zpátky do bungalovů. Po zbytek dne se koupeme a večer vyrážíme konečně na náš první koktejl do ulic nočního města. Jelikož servírka neumí moc anglicky, nabízí nám jakési varianty koktejlů a my na něco kýváme. Naštěstí to, co donese, nám chutná. Máme k tomu pouliční podívanou na grilování langust, které si je ještě živé vyberete v kleci, před vámi jí fiknou hlavu a hodí na gril. Vskutku zážitek se na to koukat.

Další den trávíme na nejjižnějším výběžku a míříme na nejslavnější pláž Martiniku – Les Salines. Je přes kilometr dlouhá, písečná a jsou tu stánky pro turisty, kde jsem si nadšeně koupila slaměný klobouk. Leč to není úplně nejhezčí místo, jak se kdekoli píše, nedokážeme tu ležet celý den a tak se vydáváme prozkoumávat východní pobřeží u Atlantiku. Dostáváme se až k místu zvané Grand Macabou, kde je několik pěších stezek, které vedou na výhledové místo s kapličkou. Na straně u oceánu se skoro nedá nikde koupat, přesto stojí za to tuhle stranu ostrova vidět. Všude roste spousta obřích kaktusů a krajina je tu jinačí, než kdekoli jinde na ostrově.

Při odjezdu na západní výběžek, kde budeme trávit poslední čtyři dny, si ještě nenecháme ujít místní závody lodí u „naší“ pláže. Jde o hodně významnou událost, kterou místní dost hrotí a ve městě není skoro kde zaparkovat. Specialitkou tohoto závodu je fakt, že lodě s obrovskou vlajkou nemají kýl a tudíž nedrží balanc ve vodě. Závodníci vyskakují ven z lodi nad hladinu moře a věší se na dřevěná vesla. Tím vyvažují nakloněnou loď, kterou pohání vítr. Byla to naprosto úžasná podívaná, až jsem měla husinu.

Martinik je ostrov, kde nejčastěji pěstují banány, limetky, ananasy a hlavně cukrovou třtinu. To znamená, že se tu vyrábí vynikající karibský rum. Nesmí tedy chybět návštěva nějaké té destilérky. My jsme na doporučení pana recepčního vyrazili do známe destilérie Habitation Clément. Nejenže to je destilérna, ale člověk se tu podívá do staré výrobny, přičichne rumem provoněnému vzduchu ze stovek dřevěných sudů a projde se nádhernou upravovanou zahradou. Sem tam jsou místy posázená umělecká díla a ještě se tu nachází umělecká galerie, která by některým u nás mohla konkurovat. Jak vzhledem, tak obsahem. Trávíme zde celé dopoledne a nejvíce času si necháme na závěrečné ochutnávání a obchůdek. Věnuje se nám pán a ke každé ochutnávce rumu máme podrobný výklad – jak je rum starý, jak se vlastně dělá, k čemu ho pijí. Ochutnáváme i šestnáctiletý rum, tradiční ti-punch, který tu pijí na Vánoce, ale i kokosový nebo pomerančový likér. Po pár minutách má člověk na tváři potutelný úsměv a už už přemýšlí, co si poveze domů.

Poslední čtyři noci jsme ubytovaní ve městě Les Anses-d’Arlet a naše ubytování je teda jedna velká pecka! Nejdřív jsme unešeni z toho, že máme terasu s kuchyní a výhled do džungle, takže člověk může být pořád venku. Překvapení přichází v momentě, kdy zjišťujeme, že to není úplně super na noční pobyt. Vlastně je to v noci hrůza! Z krásné terasy s výhledem do džungle nás vyhodí tři obrovské můry (já se bojím i motýlů), hromada komárů a miniaturní žabičky, které jsou prapodivně přilepené na trámech stropu a padají dolů. Třeba do dřezu. Tuhle hrůzu tady trpíme každou noc, ale tak aspoň máme pak o čem vyprávět. Ráno u snídaně nás zdraví ještěrka Šmudla a my vyrážíme do centra města, kde se nachází pláž přímo u místního kostela. Voda je tu zatím nejprůzračnější, co jsme tu viděli. Hned se chystáme koupat. Po chvilce jsme opět překvapeni a nuceni odejít z vody, protože nás požahaly medúzy. Máme to ale smůlu. Ovšem na tuhle pláž jsme se pak ještě vraceli, protože se tu dá nádherně šnorchlovat a objevovat tak hejna ryb, které člověk v Chorvatsku jen tak neuvidí. My se ale vydáváme na cestu autem prozkoumat další pláže. Jih ostrova je známý tím, že tu jsou dlouhé pláže s bílým pískem. Na jižní straně stojí za návštěvu výhledové místo na skálu Le Diamant, což je obrovský masiv trčící uprostřed moře. Stejnojmená pláž nás ani neláká k návštěvě, protože je už z dálky vidět, jak zašpiněná je. Vracíme se proto na nejhezčí pláž, kterou jsme tu objevili – Anse Mabouyas. Je tu málo lidí, nádherně modré moře, žádné potvory a my tak máme klid na to opravdové válení, které jsme si na jihu vysnili. Dokonce i Slunce se ukazuje čím dál častěji. Jediné, co nám tu v tuhle dobu vadí je to, že nejsou otevřené žádné místní stánky a ani žádné restaurace. Jsme tu často odkázáni na Carefour supermarket, kterých je tu všude dost, na jejich mega dlouhé francouzské bagety a naše paštiky.

Za celých čtrnáct dní jsme si ale zvykli na posouvání naší komfortní zóny. Ať to začalo spaním v autě, zvykáním si na špatné počasí, potvory ve vodě i mimo ni – žádná paštika nás už nemohla rozhodit. Po večerech jsme spolu popíjeli místní rum, pozorovali měsíc na mořské hladině v moři bez plavek, divili jsme se, jak slunce opaluje snad i v noci a měli jsme se krásně. Ujistili jsme se, že úsměv a zamávání jsou nejideálnější jazyk všude na světě a že objevovat exotiku má spoustu výhod. Člověk si uvědomí, co má doma, co mu chybí a za co je rád.

Sice jsme nevystoupali na sopku, což bylo na seznamu, ale za to jsme zažili spoustu jiných zážitků.  Projeli jsme celý ostrov křížem krážem, objevili kouzlo drsnějšího severu a Slunce na jihu. Místní nám dávali ochutnat mango, trhali kokosy z palmy, plavali jsme se želvama a viděli nejkrásnější přírodu. Prostě dovolená, na kterou budeme vzpomínat až…až napořád!

NAPIŠTE KOMENTÁŘ