.

Francouzský ostrov Martinik – tahle malá země v Karibiku skýtá mnoho míst k objevování. Jestli jste spíš horalové, máte rádi přírodu, zelenou barvu, vlhký vzduch a zvuky lesa, najdete si tady to své. Stejně tak jako milovníci moře, dlouhých pláží a objevování podmořského světa. My jsme vyzkoušeli oboje a za čtrnáct dní jsme nasbírali několik nádherných zážitků, které občas pokoušeli i naši trpělivost.

 
Chtěli jsme se letos vydat někam daleko, někam mimo Evropu, protože kdy jindy, než teď. Pak se objevili levné letenky na Martinik a bylo jasno. Co na tom, že je to vlastně Francie a stačí tam jet klidně jen s občankou. Je to skoro přes půlku světa a exotika taky, takže hurá za dobrodružstvím.
Měli jsme to s Martinem pěkně rozdělený. On se staral o technický a zařizovací věci, jako nákup letenek, výběr a pojištění auta, rezervoval společně vybrané ubytování. Já měla ručně nakreslenou mapku a už dva měsíce před odjezdem jsem ji začala postupně zaplňovat malůvkami a poznámkami, kam se vydat za dobrodružstvím. Nejlepším průvodcem je google street view a fotky kolem dokola na mapách, protože tak jsem nejrychleji zjistila, kde jsou nejzajímavější místa. A pak taky instagram!
Cestování tam nám trvalo přibližně 27 hodin, protože jsme přečkávali noc v hotelu na pařížském letišti. Samotný let z Paříže do Fort de France trvá asi osm hodin a pro mě to byl první dlouhý let přes oceán. S filmama a srandovníma stewardama jsme to přežili a s časovým posunem, kdy pro nás byli tři ráno, jsme v sedm večer místního času přistáli na Martiniku. Přivítalo nás parno jako v sauně a tma. Vyzvedli jsme si rezervovaného golfa, kterého si Martin vymručel a zamířili jsme k prvnímu ubytování…
 

DOBRODRŮŽO ZAČÍNÁ

Někdo kdesi psal že cesty jsou na Martiniku jedna velká báseň. Jo, ty hlavní velký meziměstský možná. Kdežto ty vedlejší, z vesniček do vesniček, na ně jsme si mohli půjčit pomalu čtyřkolku. Martinik je poměrně hornatý ostrov a města leží často v dost prudkých kopcích. Náš golf je na benzín, takže se k prvnímu ubytování vyšplháme na jedničku. Je tma, vlhko, dusno a ještě ke všemu tady fouká brutální vítr. První trable máme s nalezením baráčku, kde máme bydlet a s následnou domluvou s hostitelem, který neumí ani slovo anglicky. Je ale z dnešní doby a přivítá nás překládací aplikací ve svém telefonu. Pan Michelle se svými dvěma psi nás ubytuje v malém, ale roztomile zařízeném apartmánku a my tak můžeme konečně po dlouhé cestě usnout. Těšíme se na zítřejší Karibik! Jaké překvapení, když nás probudí silný vítr, mraky a déšť. Takhle jsme si to tedy nepředstavovali. Doufáme, že níže u moře se počasí umoudří. Kdyby nám tehdy někdo řekl, že pořádné karibské slunce uvidíme až za pár dní, neuvěřím mu. Jsme přece u moře a přijeli jsme za sluníčkem!
 
Náš plán na čtrnáct dní zněl jasně. První týden projedeme severní část ostrova, budeme objevovat a druhý týden strávíme na jihu, kde se budeme už jen válet na krásných plážích. Vyrazili jsme proto po západním pobřeží směrem na sever, kde je hned několik míst, které stojí za to vidět, byť třeba jen jako kratičkou zastávku z auta. Takovou malou zastávkou je výhledové místo Point de vue de l’Anse Marigot. Zastavte se tam a podívejte se na tu obrovskou haldu vody karibského moře, která se před vámi rozprostře. Je to takový ten první pocit vidět velké moře, to my Češi máme přece rádi.
Pokračovali jsme dál po hlavní silnici na západě až do města Le Carbet. U cesty jsou brzo ráno k vidění místní rybáři, kteří právě přivezli na prodej několik ryb. Místní nakupují a my se těšíme, až si někde nějakou rybu dáme.
 
Projíždíme městem, které není nijak extra hezké a kotvíme na místní pláži Plage du Carbet, na kterou kdysi dávno připlul Kryštof Columbus, aby tenhle ostrov objevil. Písek na pláži je šedočerný, protože nedaleká stále aktivní sopka Mont Pelee kdysi vybuchla a zničila původní hlavní město Saint Pierre. Chvíli si poležíme, ale jelikož nás vyhnal déšť, jehož častá frekvence nás trochu děsí, vydali jsme se objevovat ostrov autem. Zastavovali jsme tak různě po cestě, když se nám něco líbilo. Objevili jsme tak naprosto nádherný místo v pralese, kde jsme se pak zdrželi skoro celé odpoledne. Dojeli jsme totiž až k místu, kde teče řeka Alma a kolem ní vede stezka pralesem. Z místního pralesa jsem byla naprosto unešená. Ta zelená barva listů a stromů je tak šťavnatá, jako nikde u nás, zrovna pršelo, tak se všechno nádherně lesklo, a ty ruzný druhy kytek a nových stromů! Člověk se tu cítí najednou jakoby víc naživu. 
 
Mimo jiné sledujeme domorodce a zatím se všichni zdají být spíš odtažití, koukají na nás jako na zjevení – moc bělochů jsme tady taky nepotkali, takže když na nějaké narazíme, koukáme na ně možná úplně stejně. Anglicky se tu moc nedá domluvit a nejsmutnější zážitek máme třeba z toho, jak nám na trhu odmítli prodat trs žlutých banánů. Za boha jsme nemohli přijít na to, proč. Ještě že máme pana Michella. Díky němu máme jeden z nejkrásnějších zážitků – nabídl nám ochutnat kokos ze svých palem na zahradě – sám je strhnul, mačetou usekl, já dodala kovová brčka a už jsme si mlsali. Celou dobu se smějeme a on je nesmírně nadšený z toho, jak my jsme nadšení. Po dopití nám kokos ještě rozsekne a lžičkou seškrábne bílé želé. Kokos je úplně jiný, než známe z našich obchodů. Je žlutý, obří, těžký a chutná jinak. Líp. Michelle nás srdečně pozval k sobě na terasu, představil nám svoji ženu a dal nám ochutnat místní rum, pěkně po martinicku – s třinovým cukrem a limetkou. Na dobrou noc nám věnoval zbytek kokosového likéru, který mu v lahvi zbyl. Jsme úplně u vytržení a měníme názor na místní lidi. Michelle byl naprosto senzační!
 
Teď se koncem června na Martiniku rychle stmívá a tak je v půl sedmé už skoro úplná tma. S časovým posunem chtě nechtě vstáváme před šestou, o to dřív chodíme spát. Další den trávíme prozkoumáváním severnější části a černých pláží – Anse Céron Anse Couleuvre, kterou máme jenom pro sebe. Zjistili jsme totiž, že letenky byly asi levné proto, že v létě tu zřejmě není taková sezona. A tak tu není ani moc turistů – čekáme, že třeba na jihu to bude o něco jinačí. Každopádně na poslední černé pláži nacházím palmu, která roste skoro horizontálně a to byl můj sen ji tady najít!
Byť tu není průzračné moře a nedá se potápět, byť jsou velké vlny a díky černému písku nevidíte, co v tom moři vlastně je, hrajeme si jako šťastné děti jen u břehu a trávíme tu celý den. Fotíme, rozbíjíme kokosy, co tu jen tak leží, čekáme na západ. Žádného jsme se ovšem nedočkali, protože mraky nás doprovázejí celý den. Co nás na tom dni nejvíc zaujme, jsou zvuky večerní džungle, kterou procházíme při cestě z pláže k zaparkovanému autu. Neuvěřitelný pískot ptáků a kdo ví, čeho ještě, je strašně hlasitý a vlastně i strašidelný. Zážitek si to poslechnout!
 
Po noci strávené v autě, která nás nijak neoslovila a spíš než dobrodružství to byla otrava (najít tady místo za zastavení, aniž byste někomu překáželi nebo něco nepřekáželo vám, byl docela oříšek), se přesouváme středem ostrova na východní zelený výběžek La Caravelle. V plánu tu máme objevit pláže a udělat si nějaký malý trek. Hned ráno si můžu ze svého seznamu Co vidět na Martiniku odškrtnout další věc – a to strom Manchineel. Je to nejnebezpečnější strom na světě. Kmeny jsou natřené červeným pruhem, aby o nich lidé věděli, nesmíte se pod ním zdržovat, když prší a jeho jablíčka jsou těžce jedovatá, říká se jim malá jablka smrti. Strom obsahuje toxické látky, takže třeba šťáva z listů může poleptat kůži. Nedejbože kdybyste si sáhli do oka, můžete oslepnout. Když jablíčka sníte, hrozí vnitřní krvácení a brutální bolesti. Nebo smrt. No a přitom vypadá jako obyčejný nevinný strom a listy to má skoro jako náš šeřík:)
 
Na výběžku je několik pláží, ale nám se nejvíc líbila pláž Anse l´Etang. Světlý písek, houpavé vlny, i sluníčko se na nás ukázalo. Po lebedění se rozhodneme navštívit nějakou místní restauraci, protože tahle část ostrova už působí obydleněji a trochu víc turisticky. Máme štěstí na super výběr a osvěžujeme se v restauraci Le Phare, kde si Martin dává rybu, kterou tu servírujou s rýží a já dostala chuť na kuře. Po jídle máme v plánu jít na nějakou procházku a tak se odebíráme dál na východ. K našemu překvapení dojdeme až k malému stavení, ve kterých objevíme turnikety a černochy, co nám oznamují, že vstup na výběžek je 5 Euro. K vidění jsou totiž nějaké zříceniny a plantáže. Nám se na komerční místa moc nechce, chceme jen na pláž. To se prý dát obejít a na mapě před vstupem je vidět, kudy se tam dá dojít. Jenže se k našemu štěstí udělalo příšerné horko a tak nás hodinová cesta za pláží nijak neláká. Děkujeme místnímu pánovi, který za námi pak ještě ochotně přiběhl, aby nám pomohl a vysvětlil cestu na mapě, a vracíme se na pláž, kde jsme byli ráno. Vůbec nám to nevadí, protože z toho je parádní leháro.
 
 
 
Přesouváme se do nedalekého města La Trinité, kde nás čeká další ubytování na tomhle ostrově. Paní hostitelka nás přivítá slušnou angličtinou a z hrozného ušmudlaného dvorku, který smrdí po kočičincích, nás zavede do útulného apartmánu, který je plný uměleckých obrazů. Ve městě vůbec nic není k vidění, místní po tmě hrají basket na hřišti u pláže, rybář loví ryby u břehu, není tu žádný bar, abychom konečně ochutnali místní rum a k jídlu si tu můžete dát asi jenom kebab. Čekají nás tu další dvě noci, tak aspoň víme, že v severnějších městech se žádné zábavy nedočkáme. Během dalšího poznávacího dne se vydáváme úplně na sever do rybářské vesnice Grand Riviere, která má trochu lepší a barevnější architekturu než jiná města a dáváme si tady konečně první rybu, smaženou v těstíčku se zeleninou a hromadou hranolek. Jako scenérii máme rozbouřené moře a vlající palmy. Procházíme se městem, nasáváme místní atmosféru a roztomilost barevných domečků. Projíždíme pak pár dalších měst na severu jako Macouba a všechna jsou si dost podobná.  Na severní části ostrova pak člověk může krom pralesů obdivovat i banánové plantáže, které se tu táhnou daleko podél cest. Severní část ostrova je hornatá, výstup na sopku jde provést ze tří stran a nám se to kvůli počasí nepodařilo ani jednou. Google mapy jsou tu zmatený jak sáňky v létě a tak si zvykáme na to, že se několikrát otáčíme, nebo skončíme někde, kam ani cesta nevede. Je tu skoro každé ráno hnusně a mračno, ale už jsme si na to zvykli. Těšíme se, co nás čeká na jihu!
Fotky nafotil můj úžasný muž.

NAPIŠTE KOMENTÁŘ