.

V ruce držím teploměr, co mi ukazuje 37,7. Vedle leží kufřík se sbalenými věcmi a na čele mám pot. Jsem nemocná a za pár hodin se uskuteční cesta, na kterou se těším jak malá. To, že mám teplotu, kašel a připadám si jak spráskanej pes, mě ale neodrazuje od velikýho těšení. Letím totiž do Londýna. Jenže tahle cesta má hned několik třešinek navrch. Nejen, že se tam vracím po čtyřech letech od doby, kdy jsem tam sama žila; nejen, že se po dvou letech setkám s mým oblíbeným Brazilcem, nejlepším londýnským kamarádem, ale hlavně… tam nejedu sama. Tentokrát se totiž do království podívám s mojim Martinem:)

Londýn, čtyři dny volna, hotel úplně v centru a nemá ani moc pršet. Máme na výlet skvělý podmínky. Až na moji chřipku, ale jsem hrdina a coldrexem to vyženu. Všechno by mělo jít podle plánu. Jenže kdo mě znáte, víte, že Murphyho zákony na mě dost platí, takže není žádný překvapení, že máme trable jen co nasedneme do letadla. Ono totiž nevzlítlo. Čtyřicet minut stálo na letišti a my se tím pak na Gatwicku dostáváme do celkem slušného skluzu. Máme objednaný Easybus a tak v rychlosti hledáme nástupiště. Úspěšně podle cedule pak najdeme zastávku a jedna malá oranžová dodávka zrovna odjíždí. S výčitkami, že jsme přišli sice ještě pět minut před odjezdem, víme, že to byl pravděpodobně náš autobus. Doufáme, že nás odveze další, co přijíždí dvacet minut později. Řidič nás ovšem upozorní, že stojíme na úplně špatné zastávce. A tak se pak dozvídáme, že máme stát tam, kde jsme už dávno před tím stáli a hledali zastávku, dozvídáme se, že doprava je ucpaná a čekání je na tři hodiny a tak tápeme, jak se nejlépe dostat do centra, abychom z nočního Londýna ještě aspoň něco stihli. Ano, visitor´s centre je záchranou. Protivný chlapík sice vypadá, že mu vadí poskytnout nám radu, ale nakonec odcházíme s dobitými Oyster kartami a jdeme na vlak, který nás bude stát něco přes osm liber. No co už, máme stát tři hodiny v zácpě a nebo užívat Londýn?

Za čtyřicet minut jsme v centru a za dalších dvacet se ubytujeme. Bydlíme v hotelu Columbia, což je starší baráček s ještě staršíma tapetama na zdi, ale skvělýma polštářema. Nejlepší ale je, že leží úplně v centru, kousek za zastávkou Marble Arch, těsně u Hyde Parku. Bayswater je prima lokalita s dostupností na dosah ruky od všeho, co člověk potřebuje. (Třeba hlavně od lékárny, kterou ani nevíme, že budeme jednou v noci nutně potřebovat).

Čeká nás pak už jen večeře na Trafalgarském náměstí v restauraci Garfunkels. Nic fancy, nic extra drahý, nic přelidněný. Dobré jídlo, vtipný číšník, veliká okna. Takový ideál. Tam si dáváme pořádnou rybu a hranolky (tradice, no ne?) a zbytek večera se už jen procházíme po Whitehall, okukujeme velký Big Ben, Temži v odlescích barevných světel a užíváme volnost. Já si připadám jako doma, na starém známém místě. V dálce přibývají nové budovy, je jich hodně, stejně jako lidí, kteří se tu množí před očima. Pak se promrzlí vracíme na hotel, opět autobusem. Jaké poslední překvapení dne, kdy nám Martinova Oyster karta zahlásí, že na ní nemá dostatek peněz. Zmatení přemýšlíme, kde se stala chyba. Po vygooglení všech možností jsme zjistili, že nás rychlá komfortní jízda Gatwick Expressem nestála slibovaných osm liber, ale dvacet.  Nasedli jsme totiž do špatnýho vlaku. Takže jsme se do Londýna svezli za šest stovek každej, paráda. No což, házíme trable za hlavu, chybami se člověk učí. A my před sebou máme London, baby. No ne?:)

Modrá obloha druhý den vybízí k procházce. Přejdeme ulici a jsme rázem v obřím Hyde Parku. Touláme se, okukujeme památník Lady Diany, kocháme se pohledem na jezero a labutě a přejdeme tak lážo plážo skoro celý park. Míříme směrem do St James parku, kde je mým cílem dát si blueberry muffin. Protože tam ho mají nejlepší, věřte mi. Park je plný lidí a zvířat, a plný lidí, co krmí zvířata, plný veverek a my na to všechno koukáme z lavičky a usrkáváme čokoládu a kafe. St James park doporučuju hlavně na jaře. Narcisy tu kvetou ve velkým, stejně tak kvetou a voní stromy a je to tu jako v květinové pohádce. I teď má park ale svoje kouzlo. Z zpovzdálí slyšíte trumpety a výměnu stráží, nebe je modrý a nic nás netrápí. Míříme zase na Big Ben a na jižní stranu Temže, podél který se dlouho procházíme. Za London Eye, na který nechoďte, protože existuje něco mnohem lepšího, se nachází taková „náplavka“ plná pouličních umělců, tanečníků a komediantů. Posloucháme anglickou zpívající slečnu a přihazujeme jí nějakou tu libru. Chyběl mi tenhle pocit. Jen tak se potulovat, do toho hraje pěkná muzika a proti Vám se třpytí parlament. Mám nostalgickou chvilku, je mi krásně. Martin mě chytne za ruku, jdeme dál. Procházíme pod mostem a dojdeme až k Tate Modern, muzeu moderního umění. Tam můžeme lebedit a dát si oběd. Navíc stihnu omrknout novou přístavbu k téhle staré továrně, která vypadá velmi povedeně.

Hlavní náplň a překvápko dne nás ale teprve čeká. Od čtyř máme plán a je to pro Martina překvapení. Jdeme totiž na Shard. The Shard je nejvyšší mrakodrap Londýna, vysoký 310 metrů a být úplně na vrchu, v 72. patře stojí za to. Stojí za to zaplatit pětadvacet liber, vyvézt se až nahoru a pohlédnout na město. Výhled je úchvatnej. A proto říkám, že je London Eye za stejnou cenu pouze past na turisty, protože z takovéhle výšky je skoro přehlédnutelné. Vy máte výhled 360° dokola na celý Londýn. A to i když jdete na záchod. Rozprostírá se před váma moderní čtvrť, kde teď stojí spousta nových mrakodrapů, jako na dlani máte Tower Bridge, který je hned pod tím. Byť se počasí pokazilo a dokonce chvíli prší, vůbec nám to nevadí. Martin je překvapený, oba jsme spokojení, uvelebení na zemi u skleněné stěny. Čekáme s kafem v ruce na setmění. Protože svítící Londýn, ta záře ulic a nasvícené domy – to je to, na co si prostě ty tři hodiny počkáte. Ono to dobře utíká, když máte tu správnou společnost. Z Shardu odcházíme tak v osm večer. Pokud jedete do Londýna a chcete ho mít jako na dlani a vidět, že je to opravdu obří město, běžte tam. Nebudete litovat. Můžete se tam kochat jak dlouho chcete a když budete mít štěstí, zažijete dech beroucí západ Slunce.

 

Třetí ráno v Londýně trávíme v autobuse, jedeme až na samotný Greenwich na nultý poledník. Hlavně tam spíš ale jedeme kvůli tomu výhledu. Vystupujme v centru městečka a v Hardys shopu si kupujeme turecký med s ovocem a lízátka pro děti domů. Nejlepší obchod se sladkostmi na světě. Je to peklo – když tam přijdete, neodejdete s prázdnou kapsou. Aspoň máme procházku parkem oslazenou. Navíc lehce místy prosvítá slunko, protože se mraky vypršely cestou sem. Máme štěstí. Nahoře se nám odkrývá výhled na Canary Wharf, moderní korporátní čtvrť Londýna a v dáli na samotný Londýn. Když se pokocháme i u nultého poledníku, míříme zpátky. Cestou to ale bereme z levé strany, kde skoro nikdo nechodí a my můžeme nerušeně krmit zvědavé veverky. Zjistili jsme, že jim nechutnají drahý makadamový oříšky a taky že na rozdrobenou mandli vám přiletí červenka až do dlaně. Takže se na dobrou hodinku zabavujeme krmením ptáků a veverek:)

Po dlouhé cestě zpět jsme celkem unavení, zbytek dne trávíme skoro zase jen v autobuse, protože se jedeme podívat do Science Muzea, Nemáme na to sice moc času, protože jdeme chvilku před zavíračkou, ale aspoň to stihneme. Na rozdíl od Victoria and Albert museum, ve kterém se nachází nejkouzelnější kavárna, kde jsem kdysi hrávala na piano. Chtěla jsem zavzpomínat a dát si tam jejich vynikající čokoládové brownies. Ale někdy příště. Rozhodně to ale stojí za návštěvu a pro milovníky umění je to víc, než ráj, takže…běžte taky tam.

Večerní hodiny trávíme na slavné Oxford Street, vlezli jsme do Primarku. Jenže zatímco si tam Martin vybíral pěkný věci, já cítila, že mi začíná být dost blbě. Co nejdřív jsme se vrátili na hotel, kde jsem zjistila, že mě chytnul pěkný zánět močáku. Něco, co na cestách prostě nechcete:( Ležím skrčená v posteli a přehrávám si scénář, jak zítra v letadle procházím každou minutu uličkou na záchod. Naštěstí jsem nejvíc lucky woman, protože mi Martin sjede o půl desáté večer do lékárny a doveze mi i brusinky na zobání a pěkně se o mě stará. Situace zachráněná, já jsem ráno jakš takš funkční a my můžeme tak po pozdní snídani jet ještě naposled do centra. Ve tři odpoledne máme v části South Kensington sraz s mým nejlepším Londýnským kamarádem Rodrigem. Vidíme se po dvou letech, takže nás čeká dlouhé povídání. Je to krásný zakončení našeho výletu. Už jen nakupujeme Ben´s cookies domů (to musíte ochutnat) a míříme na zastávku.

A aby si Murphy nemyslel, že si z nás bude dělat srandu jen ze začátku, trochu nás vystrašil i teď. Zastávku jsme našli, dokonce tu správnou a dokonce jsme tam byli hodně včas. Jenže když nám zastavil první autobus (s pěti minutovým zpožděním, což nás vyděsilo), řidič nám oznámil, že na letiště nejede. Druhý autobus jedoucí hned za ním by nás tam měl dovézt. Jenže co se nestalo…v té tmě si nás i přes mávání řidič nejdřív nevšiml a zastávkou projel! Zastavil prudce a kousek za zastávkou. Naštěstí! To by bylo, kdybychom museli jet drahý expresem ještě zpátky.

Oddychli jsme si, dali si čokoládovou cookiesku a chystali se na noční let domů. Náš výlet byl sice kratší, ale na nic jsme si nestěžovali, ba naopak. Nechtělo se nám domů. Užili jsme si to se vším všudy, i přes moji nemoc. Londýn prostě byl, je a bude moje oblíbený město ve kterýkoli roční době. Ever:)

NAPIŠTE KOMENTÁŘ