V ruce držím teploměr, co mi ukazuje 37,7. Vedle leží kufřík se sbalenými věcmi a na čele mám pot. Jsem nemocná a za pár hodin se uskuteční cesta, na kterou se těším jak malá. To, že mám teplotu, kašel a připadám si jak spráskanej pes, mě ale neodrazuje od velikýho těšení. Letím totiž do Londýna. Jenže tahle cesta má hned několik třešinek navrch. Nejen, že se tam vracím po čtyřech letech od doby, kdy jsem tam sama žila; nejen, že se po dvou letech setkám s mým oblíbeným Brazilcem, nejlepším londýnským kamarádem, ale hlavně… tam nejedu sama. Tentokrát se totiž do království podívám s mojim Martinem:)

Londýn, čtyři dny volna, hotel úplně v centru a nemá ani moc pršet. Máme na výlet skvělý podmínky. Až na moji chřipku, ale jsem hrdina a coldrexem to vyženu. Všechno by mělo jít podle plánu. Jenže kdo mě znáte, víte, že Murphyho zákony na mě dost platí, takže není žádný překvapení, že máme trable jen co nasedneme do letadla. Ono totiž nevzlítlo. Čtyřicet minut stálo na letišti a my se tím pak na Gatwicku dostáváme do celkem slušného skluzu. Máme objednaný Easybus a tak v rychlosti hledáme nástupiště. Úspěšně podle cedule pak najdeme zastávku a jedna malá oranžová dodávka zrovna odjíždí. S výčitkami, že jsme přišli sice ještě pět minut před odjezdem, víme, že to byl pravděpodobně náš autobus. Doufáme, že nás odveze další, co přijíždí dvacet minut později. Řidič nás ovšem upozorní, že stojíme na úplně špatné zastávce. A tak se pak dozvídáme, že máme stát tam, kde jsme už dávno před tím stáli a hledali zastávku, dozvídáme se, že doprava je ucpaná a čekání je na tři hodiny a tak tápeme, jak se nejlépe dostat do centra, abychom z nočního Londýna ještě aspoň něco stihli. Ano, visitor´s centre je záchranou. Protivný chlapík sice vypadá, že mu vadí poskytnout nám radu, ale nakonec odcházíme s dobitými Oyster kartami a jdeme na vlak, který nás bude stát něco přes osm liber. No co už, máme stát tři hodiny v zácpě a nebo užívat Londýn?

Za čtyřicet minut jsme v centru a za dalších dvacet se ubytujeme. Bydlíme v hotelu Columbia, což je starší baráček s ještě staršíma tapetama na zdi, ale skvělýma polštářema. Nejlepší ale je, že leží úplně v centru, kousek za zastávkou Marble Arch, těsně u Hyde Parku. Bayswater je prima lokalita s dostupností na dosah ruky od všeho, co člověk potřebuje. (Třeba hlavně od lékárny, kterou ani nevíme, že budeme jednou v noci nutně potřebovat).

Čeká nás pak už jen večeře na Trafalgarském náměstí v restauraci Garfunkels. Nic fancy, nic extra drahý, nic přelidněný. Dobré jídlo, vtipný číšník, veliká okna. Takový ideál. Tam si dáváme pořádnou rybu a hranolky (tradice, no ne?) a zbytek večera se už jen procházíme po Whitehall, okukujeme velký Big Ben, Temži v odlescích barevných světel a užíváme volnost. Já si připadám jako doma, na starém známém místě. V dálce přibývají nové budovy, je jich hodně, stejně jako lidí, kteří se tu množí před očima. Pak se promrzlí vracíme na hotel, opět autobusem. Jaké poslední překvapení dne, kdy nám Martinova Oyster karta zahlásí, že na ní nemá dostatek peněz. Zmatení přemýšlíme, kde se stala chyba. Po vygooglení všech možností jsme zjistili, že nás rychlá komfortní jízda Gatwick Expressem nestála slibovaných osm liber, ale dvacet.  Nasedli jsme totiž do špatnýho vlaku. Takže jsme se do Londýna svezli za šest stovek každej, paráda. No což, házíme trable za hlavu, chybami se člověk učí. A my před sebou máme London, baby. No ne?:)