.

Bylo 30.dubna, den jarní rovnodenosti. Většina lidí slaví čarodky, já se dočetla o svátku Beltaine. O svátku vzkvětu, lásky, plození, splněných přání, o svátku ohně a hvězd. Skákali jsme přes oheň a „něco“ si přáli, oba stejně a pili jsme z jedné skleničky vína s čerstvými květy. Přáli jsme si miminko, být rodina. Možná si nás tu noc vybrala nějaká kouzelná duše, která se mi usídlila v břichu. Možná to ale bylo i pět předešlých dní před tím. Máme se hold s Martinem rádi. A protože věřím na kouzelný momenty, mohla si nás taky vybrat na Martinovi narozeniny. Veřím, že to bylo v jednom z těchto dní. Každopádně a neuveřitelně se nám „to“ povedlo na poprvé. A tady začala naše cesta k nové rodině. 

Pokud pak čekáte, že se něco stane, nic se neděje skoro tak měsíc. Martin vypadal mnohem víc zvědavej, takže jednoho dne donesl domů sám čtyři těhotenské testy a slavnostně vyzdvihoval ty pokročilé, které dokážou určit těhotenství už 5 dní před menstruací. Pro chlapa asi trochu zázrak a tak jsem od pátého dne před plánovanou menstruací slýchala – „tak dneska už to počuráš?“ Intuice ve mě volala jasně – nechtělo se mi. Chtěla jsem počkat na první, přirozený, jasný fakt, který ukazuje, že následující rok tampony neuvidím. Ale přemluvil mě, protože i já jsem zvědavec. A když to ta technika dneska umí, proč ne.

A víte co? Neumí. Těhotná jsem nebyla. Tečka. Následovalo malé zklamání, ale jelikož jsme byli hodně otevření tomu, co se stane a nijak netlačíme na pilu, zahnali jsme to prima výletem na kole. Přijde to, až to má přijít.

Přišlo to o šest dní později. Když mi ta menstruace opravdu vynechala, bolelo mě v podbřišku a test ukázal druhou růžovou čárku. Pro jistotu jsme koupili test digitální a ten potvrdil třetí týden jinýho stavu. Objali jsme se v koupelně, já se trochu dojala a pak jsme si uvědomili, že nás čeká další spousta dní čekání. Navíc to nemůžete (ani nechcete) nikomu říct. Držíte v sobě malinkatý tajemství, který ještě není ani vidět, je vám divně, uvědomujete si, že budete rodiče a čekáte, co se na příští gynekologické schůzce stane.

Vyšlo mi to zrovna na roční preventivní prohlídku, takže se nestalo téměř nic. Vyšetření jak ho známe a na ultrazvuku kulička, která měří 8 mm. Gratulka, jste v tom. Je tam jen jeden. Přijdťe za tři týdny. A zase čekačka. Bylo to v šestém týdnu a my už jsme nervózně vymýšleli, jak to oznámíme našim rodinkám. Sdílíme spolu životy na denní bázi, nechtěli jsme čekat dlouho. Je to pro nás krásná zpráva a rádi se s rodinou podělíme. Vymysleli jsme kamufláž s videem o roce 2019, které bylo jakože vzpomínkové. Na konci jsme ale živě řešili, co budeme dělat letos a jelikož nám kvůli Covidu zrušili Japonsko, dáme si jinou dovolenou. Vyhrnula jsem triko a ukázala malůvku embrya, které hlásalo „uvidíme se za 7,5 měsíců.“ Klokan přiletí v lednu. Krásných posledních pár vteřin videa, které nikoho nenabádá k takovému překvapení. Ubrečená mami, babi i ségra, objímání a jásání. Radosti je všude kolem, ségra si chce jít prohlédnout naše dětské oblečení. Zapíjí se, zajídá se. Je to radost. A mě to konečně poprvé pořádně dojalo. 

Martinova rodina emoce tolik neprožívá, jako ta naše, takže na video reagují gratulací a ségra i povytaženým obočím – „cože, už teď?“ Je to překvapení, radost a to chce panáka slivky. Samozřejmě, že oni, ne já. U rodičů to bude třetí vnouče v pořadí. Super je, že od teď se mě všichni ptají, co bych si dala k jídlu a rádi mi vyhoví. To je moc příjemný.

 

Radost jsou taky první příznaky v 6.-8. týdnu. Bolej mě prsa, pořád mi stojej bradavky, břicho mě bolí jako když to mám dostat několikrát denně. Je mi mdlo, žaludek mám jako na vodě, mám hroznej hlad, málo toho sním a mám děsnou, ale děsnou chuť na guláš. A na svíčkovou. Vesmír se spojil a u Martinovi babičky je v jeden den oboje! Škoda, že jim jsme to ještě tajili. Měla jsem od všeho dvakrát a nikdo si toho nevšiml.

Sledujeme těhotenskou aplikaci a necháváme se fascinovat tím, co všechno se ve mě vyvíjí. Fascinujou nás obrázky, funkce, které už tvoreček uvnitř má. Fasinuje mě, jak dokáže být člověku blbě, je mi na zvracení, mám na prsou mega modrý žíly. Hrozně moc se mi chce spát, usnu během chvíle a prej i chrápu. Jestli je tohle příznak těhotenství, tak to Martine good luck. Ještě, že je tak zlatej. Dělá mi večeře, nechá mě ležet, když chci a spát, kdy chci. Mazlíme se na gauči, užíváme si poslední chvíle sladkého nic nedělání a já jsem ráda, že ho mám.

Když už jsem si myslela, že nevolnosti ustupují a já se budu moc konečně nějak hýbat (přestala jsem chodit na tenis, Martin mě většinou našel ležící či spící doma na gauči), přišel devátý a desátý týden. Aplikace varuje – vaše nevolnosti mohou být na vrcholu. Kdo by to byl řekl, že je to apka o mě. V 9. týdnu tedy poprvý zvracim, příčinou je čištění zubů. Sbohem pasto, ahoj ústní vodo. A to jsem měla dobrou snídani. Ležím, spím, nemám chuť na sladký, což znamená, že se fakt něco děje.

V práci je těžký zamaskovat nevolnosti a pocit na lehnutí si do postele, navíc je moje šéfová v tomto období vysazená na těhotný ženský. Je toho plnej instagram. Dost blbě se vysvětluje, že dneska s nima na oběd nejdu a proč tak funim. Je to až skoro nepříjemný, takže se bojim, že to budu muset říct dřív, než bych sama chtěla. A taky se bojim, že se v tý práci brzo pobleju. Taky jsem se poblila. Několikrát. To už jsem to ale musela v 10. týdnu prozradit.

V 10. týdnu je na čase kamaráda pozdravit podruhé, teď už opravdicky jako těhotná. Slyším, jak mu bije srdce a je velkej 2,6cm. Jsem na lačno a ráda, že jsem se tam dopotácela. Mám štěstí, že mám super doktora, ten má super sestru, co mi všechno vysvětluje. Nashle zase za měsíc a tady je fotečka a průkazka a já jsem teda fakt v tom! Šťastná posílám všem domů i nedomů, těm kdo to vědí. Ségra vůbec nevidí hlavu, přitom je to to největší, co na té fotce je. Všichni ale přejou zdraví. To taky je, moje odběry jsou v pořádku. Oznamuju to mé sestřence, super kamarádce, máme piknik, kde jsem snědla polovinu mrkvového dortíku, který donesla. Zároveň čelíme večernímu posezení u kamarádů, kde zapíjíme Edu, druhý dítě v partě. Lituju, že jsem šla, protože narážky jsou celovečerní a nejsou od kamarádů vůbec příjemný. Všichni už to stejně tuší a snaží se to z nás vymámit záludnýma otázkama, proč nepiju, proč nechodím na tenis, proč tohle a tamto. Tohle téma by vydalo na další článek na téma – jak neřešit, jestli někdo je nebo není těhotnej. Nikdy nevíte, jakou osobní otázkou člověku ublížíte. Nikdy nevíte, v jaký je člověk situaci. Nikdy se nikoho na těhotenství neptejte dopředu. Co kdyby jsme nebyli a dlouho se o to smutně snažili?

Zvětšuje se mi břicho, ale přes Františka (jo, moje břicho má jméno) to potrvá, než to bude těhotensky přiznatelný. Máme pás do auta, první těhotenskou věc, co jsme si koupili a taky zázvorový lízátka, co jsou největší nesmysl na trhu pro těhotný. Skoro celej a každej den cítím žaludek, ráno je mi hrozně, že zvracím vzduch a žluč a večer třetí večeři. Je mi pořád tak na zvracení, že už jsem si dala pytlík do auta i do kabelky. Mám už skoro dva měsíce v kuse jednu velkou kocovinu. Je to fakt radost… Ale pokaždý si říkáme, že je to krása. Povedlo se nám hned na poprvé přivést na svět človíčka a děsně se těšíme, jak bude vypadat, jakej bude, co bude mít za osobnost a jak se změníme my. Těšíme se na cyklistickej Thule kočár a děsíme se, kam dáme kola, který máme pověšený na zdi a hrozí, že si o ně prcek rozbije hlavu.

A největší dilema? Porodnice. Mám představy o svých porodních přáních, vím, co bych chtěla, přála si, vím, co nechci a čeho se děsím. A když to projíždím, každá porodnice má něco a je to pro mě velká vesnice a výzva, registrovat se do některé z nich. Nejsympatičtější (a i podle intuice) mi přijde Centrum porodní asistence na Bulovce, kde ke všemu přistupují tak, jak bych si právě přála. Těším se na kurz o hypnoporodu, který s Martinem oba absolvujeme a těšíme se na ten zážitek samotnej. Nemám strach a jsem ráda připravená. Jsem natěšená a moc moc zvědavá.

V 11. týdnu vstávám v 5:15, pozdravím záchod, aby se neřeklo, a mířím do Podolí na odběry kombinovaného screeningu vývojových vad. V Podolí je to jak na zámku, kolem kvetou růžičky a vevnitř je to celkem bludiště. Procházet místností, kde se několik žen zavěšuje na své muže, funí, kňučí a bolestí se mračí, není moc zážitek. Je tam prapodivná atmosféra. Odběry jsou za 15 minut hotový a teď jen domlouvám človíčkovi uvnitř, že je zdravý a všechno je v pořádku. Já totiž moc věřím na sílu myšlenek a slov. A přála bych si, aby se v dobrých slovech a myšlenkách vleklo celé moje těhotenství.

2 komentáře
  • Nikola napsal:

    Uuuuuaaaaaaa, krásný. Zase! Nedovedu si představit jak si někdo jiný prožívá takovou nevolnost a tak laskavě to popisuje, ty jsi prostě úžasná!
    Moc vám držím palečky a těším se opět na viděnou.
    Fotky na závěr nejlepšejší. ❤

NAPIŠTE KOMENTÁŘ

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *