„Vaše nevolnosti by s příchodem druhého trimestru měly již pomalu mizet. Užívejte si to.“….Ehm, bléééé.
Přesun do slavného, prý nejlepšího trimestru, se nijak extra nekonal a já si se svým dítětem v břiše dál jedu zvracecí párty. Zvracím téměř každý den, ráno či večer či v práci a ještě že ne v metru, z toho jsem měla fakt strach. Nevím čím to, ale to naše dítě nějak vykoumá, že je víkend a nechá mě laskavě bez zvracení. Přijde pondělí a ženu se na záchod. Nezáleží na jídle, na denní době, prostě si zvracíme.
Smířila jsem se s tím, že pokud je to jediná věc, která mě má trápit, beru. Na gyndě s výsledky po prvním ultrazvuku si pan doktor povzdechne, že kéž by nás mladých zdravých maminek bylo víc. Zubařka mě chválí a na další prohlídku během těhotenství nemusím. Úspěšně se registruju na Bulovce, i když to byl ze začátku pěknej nervák. První termín byl obsazen. Druhý ale vyšel a já mám červené razítko v průkazce. Pomalu ale jistě se o našem dítěti dozvídají kamarádi z okolí, už to letí i světem internetem.
V 16. týdnu nás čeká zasloužilá dovolená, naivně si bereme kola. Cestou do Moravského Toskánska nabíráme zpoždění, poprvé zvracím v autě za jízdy. Netuším však, že je to jedno z těch posledních. První den dovolené absolvuju i jízdu na kole – úspěšných 30 kilometrů po moravské rovině mezi sklípky. Přesto jsem ale úplně zdrncaná, bříško se totiž nějak vylouplo a na horském kole ve sportovnějším posedu mi to nedělá úplně dobře. Bolí mě břicho, bolí mě spodek, bolí mě záda a zápěstí, funím, zdržuju, jedu si pomalu a mám každou chvíli hlad. Tímto se loučím s mým horákem, po dovolené hezky vyleštíme, pověsíme zpátky na zeď a ahoj v příštím roce. Snad už s cyklokočárkem za kolo. Dovolenou pak absolvujeme v klidnějším duchu, na koupálku, v lese na procházce, v dobrých restauracích, u ohýnku v karavanu. A hlavně bez zvracení. Čerstvý vzduch dělá dobře.
V Praze je mi ještě trošku špatně, ale začíná se cosi měnit. Nejsem tak unavená. Nemusím přes den spát. Nespím už tolik jako dudek, nutně si potřebuju nohy a břicho podestýlat polštářem. Na spaní nosit lehoučkou podprdu, protože ta rychlost, jakou mi vyrostly prsa (a kam), no to svět neviděl. Aspoň už mě tolik nebolej. Tak nějak se ve mě objevuje závan nové energie a já zkouším bazén. Jdu poprvé za těhotenství plavat a je to pocit nad pocity. Miminko je ve vodě, já jsem taky ve vodě, je to báječný na protřídění myšlenek.
A od té doby, tedy od 17. týdne nezvracím, slavně počítám každý den, kdy nesedím před záchodovou mísou a jásám nad dnem, kdy mi dokonce není ani trošku špatně – ba je mi normálně! Jaký štěstí, po třech měsících neustále kocoviny. Kdo to nezažil, nepochopí, jakej nakopávací pocit tohle je. Vesmír mi posílá nově otevřené jógové studio se středeční těhotenskou jógou, která mi konečně sedla, je pomalá, nenamáhavá, plná dýchání a protahování. Konečně se soustředím na sebe – ale nějak jinak. Začínám si víc uvědomovat, že je ve mně další člověk. Co už jako člověk vypadá. Není to už jen plod, je to miminko, kterému záhadně a nevím proč, říkám pořád v mužském rodě. Taky se k nám dostává zpráva, že žena mého bratrance, který je narozený ve stejný rok jako já a máme spolu super vztah, je těhotná taky a dokonce jen o dva týdny pozadu, než já. Takže se bude historie opakovat a děti nás obou se narodí v lednu. Dobrá náhoda v naší rodině, jsme z toho nadšení:)
Jak na sobě víc vnímám těhotenství, je mi líto každýho dne, kdy se stresuju v práci, protože příchozí podzim je nejnáročnější období. Snažím se každej náročnej den, kterej mě semele, vynahradit koupelí, masáží, dlouhým objetím od Martina. Nesmírně se těším, až v práci skončím, čím dál víc cítím, že už je čas. Je čas být mámou.
Ve 20. týdnu absolvujeme s Martinem druhý velký ultrazvuk v Podolí a dozvídáme se pohlaví, i když ne na sto procent. Takže jsme z toho takový celý nesví a vlastně nevíme, jak máme miminku říkat. Takže radši zůstanu u broučka. Za odměnu po náročných pracovních dnech si beru dovolenou na pátek a dopoledne trávím v Litomyšli. V kavárně, na výstavě, v zahradách. Pluju si na vlně pomalýho vnímání a občas si přijdu jak zfetlá. Miluju, když se zastavuju v hlavě.
Pomalu si vizualizuju narození dítěte, těším se, až si ho poprvé chytím. Rukama mu do břicha posílám zlatavoučké světlo a vnímám, jak si tam jako ryba plave. Každý den ve stejných hodinách. Každým dnem to plutí zesiluje a brzo se z toho stanou kopance. Kupuju si první těhotenské legíny a užívám si zvětšující se bříško, který si každej večer mažu. Snažím se na něj co nejvíc myslet, v práci zažívám pár stresových dní a vynahrazuju mu to koupelí a relaxační jógou. Chystám do toho rozlučku se svobodou pro moji sestru, plánujeme svatbu, chystáme nápisy a výzdobu, pomáháme na jejich stavbě. Je to náročný a občas mám černý svědomí, že si na mimi v břiše často ani nevzpomenu a nemám na něj tolik čas. Vůbec netuším, že se to na konci trimestru změní a úplně otočí.
Nejúžasnější věcí, kterou jsme za těhotenství doposud mohli zažít, je kurz hypnoporodu pro páry od Jemného zrození. Šli jsme na něj s Martinem, dokonale si to užili, dozvěděli se spoustu informací a hodně nás to i sblížilo. Víc o kurzu jsem psala v článku s knížkama. Byla to pro nás nejlepší investice, všem doporučujeme a od té doby jsme si i s miminkem tak nějak bližší. Kupuju mu těhotenskou rolničku a začínám si tenhle jiný stav konečně užívat! Čtu knížky o těhotenství nebo porodu a dokonce v rámci slevových dnů v Praze nakupujeme kočárek i autosedačku. Jsem v tom už po uši:) V bytě instalujeme nový nábytek a upravujeme trochu místnosti tak, abychom si tu udělali místo. Chystáme prostor v ložnici, aby se tam vešla postýlka a skříňky na věci pro dítě. Jdu si ke kadeřnici a poprvé v životě na kosmetiku. Mám děsnou tendenci se hýčkat, pečovat o sebe a dělat tyhle ženský věci. Nesmírně si to těhotenství teď užívám. Denně se snažím poslouchat relaxační afirmace, nejvíc mě baví vizualizace miminka. Je to takovej hezkej moment před spaním, kdy se naladím jen a jen na mimi v břiše a skvěle mě to uklidňuje.
Test na těhotenskou cukrovku ve 26. týdnu nakonec není vůbec tak hroznej, jak jsem se bála, slaďárna se vypít dá a hlad, který mám až do jedenácti ráno na lačno, vlastně taky. Sestry na odběrovém pracovišti jsou tak milý, že bych si přála, aby takoví lidi pracovali všude a díky nim je to dvouhodinový čekání víc snesitelný. Výsledky jsou v pořádku a to je nejvíc.
Druhý trimestr končím velkým těšením se svatbu mojí ségry. Těším se na to, až budu její svědek, připravuju hry, výzdobu, proslov a…v týdnu mi Martin oznamuje, že cejtí, jak na něj leze chřipka. Nejhorší, co se nám před svatbou mohlo přihodit. Následuje několik hovorů, voláme domů, co dělat, jít na svatbu, nejít na svatbu, ohrozit tak velkou bandu lidí. Neměli bychom svědomí čistý to jen tak rychle vyležet a přijít tam. Jsou tam babičky, těhotný. Jediná šance, jak bych mohla jet aspoň já – je jít na testy. Martin je jako samoplátce absolvuje a čekáme na výsledek. Má lehkou chřipku, rok a půl nebyl nemocnej, je to zdravej, mladej chlap. O to větší šok pro nás je, když přijdou výsledky pozitivní. Svatba v tom případě padá a já je budu muset absolvovat taky. Mám strach – o něj, o sebe, o miminko. O to, co to udělá, když budu mít jako těhotná nálepku Covid pozitivní. Ovlivní to něco? A navíc nebudu svědek! Zmeškám svatbu svý nejlepší ségry na světě.
Následující dva dny jsou dost plný slz, smutku a obav. Obvoláváme doktory, práce a jelikož jsem měla v práci za 14 skončit, nemá smysl se tam vracet. Uvědomím si, že předchozí den byl v práci můj poslední a mně tímto začíná mateřská dovolená. Začíná dnem, kdy pomalu končí druhý trimestr, brouček kope jak zběsilej, moje sestra se vdává a já na ní přes skype koukám s ubulenýma očima a nemocným přítelem vedle sebe. Mám v sobě takový prázdno a snažím se na tom hledat to pozitivní. Paradoxně. Život nám někdy připraví takovou situaci, kterou jsme si představovali tak na 1%. A přesto se to 1% občas někomu stane.
