Po posledních článcích o cestování, po poslední zimní dovolené, se nacházím ve stádiu, kdy cítím čím dál víc, jak potřebuji zastavit. Já vím, jaký je tohle klišé. Zpomalit, zastavit, najít se, nadechnout se…Ale jsem právě v období, kdy to všechno, co se děje kolem ve světě nějak nechci vstřebávat. Jako bych se chtěla zabalit do deky a nevykukovat nějakou dobu. Jako bych se chtěla obalit bublinkovou folií, která bude hlukotěsná a odrážející. Připadám si zahlcená – lidma, městem, autama, názorama, úkolama, zprávama, pocitama co bych měla a neměla. Mám spoustu věcí fyzicky, které nepotřebuju, chci spoustu věcí dokázat, udělat, vyrobit…Chci, chci, chci toho nějak moc. A něco mi uvnitř říká, že když toho chcete moc, měli byste někde upustit. A přestat chtít.

Proto jsem se rozhodla vzdát se na chvíli světa virtuálního, a abych si urovnala, co všechno vlastně chci a nechci, potřebuju se soustředit na opravdové dny, vlastní prožitek a přítomnost. Abych si určila vlastní priority, dala si hranice a nenechala se rozptylovat. Rozptylováním myslím sociální sítě, ty především. Nebo taky televizi. Nebo toxické lidi, kteří vás nechápou a přítomnost s nimi vám ubírá, než dává. Na nějaký čas chci přestat sjíždět fotky, které mi nic neříkají, číst sdílené zprávy, které jsou negativní a nebo koukat na (v mých očích) dokonalé životy jiných lidí. Potřebuju si víc uvědomit ten svůj. Nechci být pořád dostupná pro všechny kdykoli, protože když někdo něco opravdu chce, měl by vás umět kontaktovat i jinak, než přes messanger.