Jiný stav. Pro někoho horší, pro někoho lepší. Musím zaklepat a vyslat velkou vděčnost – moje těhotenství bylo naprosto pohodové, bez problémů a krom počátečních nevolností mě vůbec nic netrápilo závažněji, že bych to musela řešit nějak víc. Přesto jsem našla pár střípků, bez kterých by mi asi bylo o něco hůř.
Máta
Konkrétně mátový čaj a mátový roll-on. Oboje mi dost ulevovalo od nevolností a zvracení. V autě jsem roll-on měla u nosu skoro pořád a mátový čaj jsem pila častěji, než vodu. Po ní se mi totiž chtělo zvracet. Někde zaslechnutou radu, že by se mátový čaj pít neměl, jsem ignorovala – ta chuť i vůně mi dost ulevily. A to pro mě v prvních pěti měsících bylo hlavní. Jezte a pijte na co máte chuť.
Dělat si, co chci a nikomu neříkat detaily
A neřešit diskuze a rady, co v těhotenství máš a nemáš dělat. Ať to píše aplikace nebo cizí člověk na instáči. Když jsem měla chuť na hermelín, dala jsem si ho. Jela jsem v prvním trimestru několikrát na kole. Dokonce jsem v průběhu celého těhotenství měla tak pětkrát mekáče k večeři! A když se mi chtělo celej den jen ležet, pospávat a odpočívat, udělala jsem to. Ze začátku jsem měla pocit, že nedělám dost, nemám dost pohybu, zdravé stravy, nejsem ta správná insta těhule, co je mega fit…ale byl to tlak z venčí. Odprostila jsem se od něj a dělala opravdu to, co jsem zrovna v tu chvíli chtěla. Je to velmi osvobozující. Poslouchat svoje tělo a ne okolí. Nemít na sebe vysoký nároky. Brát dny, tak jak jdou. Odpustit si. Dopřát si. Mít se ráda.
Pomohlo mi taky neříkat detaily o čemkoli – o mém těhotenství, o výchově, o kojení a hlavně o porodu. Že uvažuju o ambulantním porodu jsem radši nikomu neříkala, protože okolí umělo v tomhle strašit, zlehčovat, vysmát se, cokoli, jen ne podpořit. Neříkat nikomu nic moc o technikách hypnoporodu, protože bych jinak byla za šamanku a lesní ekoženu. Mlčeti zlato v těchto tématech – obzvlášť vedle starší generace. Ulevilo se mi, když jsem vždycky jen přitakala, nebo to zahrála na jiné téma konverzace a utěšila samu sebe, že vím, proč dělám to, co dělám. Buďte přesvědčeni o svém úmyslu a pokud cítíte, že okolí to nijak nebere a nejradši by vás hned odsoudilo, radši si to nechte pro sebe. Bavte se s lidmi, kteří vás podpoří, ne zaženou do kouta.
Knížky
Ty knížky, co se mnou rezonujou a já to tak nějak podle pocitu poznám. Nehltám všechnu literaturu o těhotenství a ani nechci rodit v lese a odmítat všechny vyšetření. Jsem ale ráda informovanej člověk, navíc mě tenhle stav fascinuje! Co se děje s mým tělem, co si samo umí zařídit, vytvořit, co už umí to dítě uvnitř. Správné knížky mi ukojily zvědavost, dodaly odvahu, že přirozeno je něco normálního a lékařství taky. Věřím, že jdu k porodu informovaná o všem možným, co může nastat a to vědomí mě uklidňuje. Knížky mi pomohly si na něco udělat názor, zjistit, co a jak chci a být sebevědomější v tom, že intuice není vymyšlený slovo. Moje oblíbené knihy jsem zmínila v samostatném článku. Nejčastěji otevíraná je ta od Alžběty Samkové.
Pohyb
Protože kvůli coroně zavřeli všechno, bazény, jógu, odkázala jsem se doma na věc, která mi byla pak ke konci těhotentství nejpříjemnější. Chůze. Těch 10 000 kroků denně jsem se snažila nachodit a navíc mi v té poloze bylo nejlépe. Ve třetím trimestru jsem nesnesla dlouho sedět, ležet, kdekoli. Chůze byla záchrana a v karanténě jsem chodila po obýváku sem a tam. Doplňovala jsem jemnou jógou, podle intuice a naučených ásán z jógového studia. Veřím, že díky cvičení se mi miminko velmi brzo otočilo hlavou dolů, za což jsem mu vděčná. A nejlepší ze všeho – krouživé pohyby, kyčlí, zad, cviky na protahování třísel a stehen. Věřím, že mi to u porodu pomůže.
Vana
Já vím, že se to nemá. Jenže když on je to tak fajn pocit, napustit si vanu a uvědomit si, že teď jsme oba ve vodě. Já i miminko. Ulevilo mi to od tlaku a tahu v břiše a nepřipadala jsem si večer jako pytel kamení. Teplotu jsem si hlídala, nikdy jsem si nedala vanu horkou. Spíš mi bylo po chvíli i zima, protože byla voda teplá, až vlažná. Sem tam jsem přihodila nějakou aromaterapii nebo olej a hýčkání bylo na světe, i se zakázanou vanou. Dělejte to, co máte rádi i nadále, ale s rozumem.
Polštáře
Vyloženě všude. A vycpat si s nima metr čtvereční okolo. Při sezení pod zadek, při ležení z každý strany, pod nohy, pod břicho, pod bradu. Já nevím, jak bych usnula, kdybych měla ke konci to břicho převalit na stranu a nechat ho „klesnout“. Tíha k večeru byla už nepříjemná a měkká podestýlka mi vždycky ulevila. Jo a za mě je jedno, v jakém tvaru, jaké značky, nebo jestli to je obyč polštář z obýváku. Hlavně že tam je!
Internet
Vyložme si karty na stůl – úplně bez informací a sociálních sítí jsem nebyla. Dost mi pomáhalo několik profilů a stránek, například ohledně lékařských informací nebo co se týče vývoje miminka – abych mohla některé věci nachystat. Takže je fajn najít si třeba úžasný profil porodní asistentky Báry, která vysvětlí všechno ze strany zdravotnictví i mimo ni. Je super profil nebo blog dětské fyzioterapeutky a tam se dočíst, co je a není nutné kupovat, udělat si názor na barefooty, na nošení, psychomotorický vývoj a tak dále. Aby člověk věděl, co s tím prckem vlastně bude doma dělat. (Pak zjistíte, že nedělat nic je vlastně nejlepší varianta:D) Bylo nesmírně uklidňující poslouchat podcasty Příběhy zrození, kde jsem si vyslechla několik porodních příběhů a člověku to trochu strhne růžový brejle a vrátí ho to zpátky na zem. Pozitivní porodní videa, kde se rodí tak nádherně, že si říkáte – a tohle je možný? – tak ty mě bavily hodně.
Další odkazy na profily a informace, který mi pomáhaly jsou tady:
FB skupina Rodíme na Bulovce – pro reálný informace z místa, kde budu rodit – ohledně poraden, parkování, péče, cen, recenzí. Sama jsem tam vznesla dotaz a odpovědi mi pomohly. Rozhodně lepší, než obecné diskuze.
Ambulantní porod – pro to, aby si člověk dobře zajistil všechno potřebné pro pobyt doma.
FB skupina ambulantní porod – obzvlášť pozitivní příběhy z ambulantních porodů mi dodávaly odvahu, že se toho nemusím bát a můžu o tom v moment rozhodování uvažovat.
Relaxační techniky
Lehnout si na gauč a dvacet minut si představovat, že jsem v barevné duze a jen tak ležet – to jsem před tím nikdy nedělala. Ztráta času! Teď mě tyhle relaxace neskutečně baví a uklidňují. Poslouchám mp3 nahrávky od Jemného zrození nebo hypnorelaxace z Youtube, je jich více druhů. Zmíněná duhová krásně uvolní celé tělo, vizualizace miminka mi pomáhají si s ním chvíli popovídat, když během dne nemám tolik času. Učí mě to uvolnit mini svaly v těle a být jako hadrový panák. Učí mě to zklidnit dech a mysl. Když jsem týden vynechala, připadala jsem si úzkostnější a moje mysl byla negativnější. Nalaďuje mě to na pozitivní vlnu a afirmace mi dodávají sílu a odvahu. Slýchám tam přesně ty věty, které by těhotná slýchat měla.
Kurz Hypnoporodu - Jemné zrození
Absolvovali jsme ho s Martinem a doporučujeme všema deseti. Vědomě víme, co se děje, co se bude dít, jak probíhá porod, co si můžeme přát, co naopak nechceme, jaká máme práva. Kdy jsou potřební lékaři, kdy se máme spolehnout na sebe, kdy vyrazit do porodnice. Všechny otázky, co jsme měli, jsme si zodpověděli. Povzneslo nás to, dodalo důvěru, že se neděje nic speciálního, ale naprosto přirozeně krásnýho. A třešinka – moc nás to sblížilo. Je moc fajn vědět, že máte kluka, který s vámi u porodu sdílí stejná přání.
Nebýt na to sama
Uvědomění, že jsme na to dva. Spolu jsme to začali, spolu si tím procházíme, spolu to taky dokončíme. Můj partner mi sice nehladil denně břicho a nějak se nenaučil na něj mluvit (ach ty představy z instáče), místo toho se mě ale zastal kdykoli někdo v okolí s něčím nesouhlasil. Dokázal mě podržet, když jsem se začala cítit nejistá a chtěla z něčeho vycouvat. Na mé přání se mnou absolvoval předporodní kurz a mě samotnou až překvapilo, kolik informací si zapamatoval a jak se k tomu postavil. Uvědomila jsem si, že mám vedle sebe chlapa, který vnímá věci jako já – ohledně výchovy, ohledně věcí, které si chceme pořídit, i co říkat a neříkat okolí. Jak jednat s budoucími prarodiči, jak lehce vysvětlit, že chceme něco jinak. Pomohla mi myšlenka, že i kdyby mě okolí odsuzovalo za to, co a jak moc řeším, můžu na konci dne zalézt k němu do náruče a vím, že on to vidí stejně jako já. A na tom jediném záleží, protože je v tom se mnou. Doslova. Na rozdíl od okolních lidí a jejich nevyžádaných rad.
Klobouk dolů před všemi ženami, které jsou na tohle samy. Nedokážu si představit nemít si komu postěžovat, nemít se s kým ujistit, poradit, nebo se jen vypovídat. Takže i když není chlap dokonalým insta tatínkem, který už má přezdívku pro mimi v břiše a hraje s ním na honěnou, je tu něco mnohem víc. Pocit, že tu je. Pro nás dva. Vlastně tři. A to je pocit nad pocity a s ním zvládnete všechny prozvracené a na konci prohekané měsíce. Děkuju.
