Vám pomalu táhne na třicet a ještě jste jako nebyli v Tatrách?…No to jsme museli napravit. A když jsme letos vymýšleli, kam na Klusoňovský výlet, který podnikáme každý rok, bylo jasno. Pojedeme k sousedům!

Po debatách jak, kam a co s sebou jsme asi prošvihli včasnou rezervaci na horských chatách. Na prodloužený víkend jsme se tedy ubytovali v jednom apartmánku u Smokovce Pod lesom. Tam jsme se rozhodli dopravit se vlakem a to rovnou nočním lůžkáčem, kterým jsme ještě nikdy nejeli. Naše dobrodrůžo začíná ve čtvrtek večer, kdy se k nám v Pardubicích nalodí moje sestra s jejím Rosťou a můj bratranec Tom s jeho Verčou. Že si tudíž připijeme na naši cestu domácí slivovičkou! Až na to, že jeden lok se nám stál osudným. Konkrétněji – stál nás tisícovku. Bohužel při naší smůle jsme zapomněli, že se v lůžkových vlacích nesmí pít vlastní alkohol, už vůbec ne tvrdej. No a protože nás viděla ochranka, jak si tak pijem, měli jsme na výběr dát prachy a nebo vystoupit. O půl noci někde v Olomouci. No takže slivovice letí zpátky do báglu a vytahujeme ji až ráno po vtipné, strastiplné noci v šestilůžkovém kupé.

V Popradu nás vítá ranní Slunce a my se železničkou dostáváme přímo pod Tatry, do Starého Smokovce. Na zádech sebou vlečeme všechny věci na tři dny, protože přece kdo by nás ubytoval v pět ráno. Do odpoledne je ale zbytečné čekat, hory volají. Takže to dáme „na těžko.“ Moje slovenská kolegyně mi doporučila trasu a tak se na ni, vybaveni taťkovou mapou, domácí zelenou, domácí višňovicí, slivkou a naší cyklokrávou Bětkou, vydáváme. Máme namířeno vylézt na Zbojnickou chatu, poté na Téryho a vrátit ze zpátky na Hrebienok.
Počasí nám přeje, s úsměvem šlapeme na Hrebienok a cítíme už tu sílu a krásu velkých hor. Když na cestě potkáváme Slováky, kteří nám drží palce při naší cestě, nejsme si úplně jistí, jestli tu osmihodinovou túru, jak nám píšou mapy, zvládneme. Navíc se tahle trasa chodívala většinou obráceně. Jenže kolegyně mi ji doporučila proto, že je člověk při cestě na Zbojnickou rychle ven z lesa a užívá si výhled na hory. Což je pravda. Teď zpětně jsem ráda, že jsme to šli tímhle směrem. Nejsme žádný béčka!

Se správnou bandou cesta utíká. U Sesterského plesa si dáváme oběd v podobě kdo co přinesl, něco tu a tam pofotíme a míříme dál na Priečné sedlo. Kdybychom tak věděli, co nás čeká…Adrenalin v podobě suťáku nahoru a co hůř, dost dlouhá cesta po řetězech dolů. Což o to, například já si to užívala, ale Aduša se v tu chvíli viděla asi někde na zelené travičce pozorujíc kamzíky. Došlo i na slzy, ale zatnula zuby a překonala svůj strach. Rosťa jí galantně pomáhal a za chvíli jsme byli všichni dole. Dobře, možná to taková chvilka nebyla, každopádně nás to všechny pěkně vyšťavilo. Bylo už celkem pozdě, něco kolem páté a naštěstí nahoru nemířilo tolik lidí. Věřím, že jinak by jsme se asi hodně zdrželi. Když za kopcem spatříme Spišská plesa a Téryho chatu, všem se nám uleví. Znamená to totiž jediné. Čas na kafe! Tom s Verčou totiž vezou i vařič a kávu, abychom si mohli dát na horách pěknou siestu. Kocháme se pohledem na zrcadlová jezera, kamzíci nás zvědavě pozorují a nabíráme síly. Pomalu totiž docházejí. A to nás čeká ještě slušná štreka dolů. Žene nás čas, hodíme na sebe bundy, i když je počasí pořád na jedničku, a pádíme dolů do údolí. Jde to už ale ztuha, nejhůř mě. Sestupy jsou o dost horší, než cesta nahoru a navíc mě pěkně bolí otlačená chodidla. Nemám si ale na co stěžovat, aspoň mám pohorky, co mi padnou. Za to ten můj Martin si bohužel vybral pohorky moc úzké. Jako hrdina se je snažil prošlápnout, na puchýře zapomněl, ale ještě si odrovnal kolego. Cestou dolů jsme už vypadali jako parta dobitých lidí.

Čas letí a my ne. Cesta ubíhá pomaleji, než jsme si mysleli. Už víme, že se do osmi večer určitě nestihneme ubytovat. Naštěstí je paní majitelka tak ochotná, že nám na Hrebienok posílá svého španělského manžela, který nás odtud odváží autem až k našemu ubytování. Unavení se vystřídáme v koupelně, uvaříme si špagety, vylosujeme pokoje a spíme jako koťata. Tenhle výlet nám dal teda zabrat. Ruce máme unavené od řetězů, někdo si už pohorky nevezme na nohy, někdo má opuchlá chodila a někdo se ještě oklepává z hrozného terénu. Ale dali jsme to. I takhle obráceně a se vším na zádech. Přibližně osmnáct horských kiláků za přímýho slunka a ještě netradičním směrem.

Druhý den nás čeká oddychovka, kdy se lanovkou vyvezeme na Skalnaté pleso. Teda až na Tomáše a Rosťu, protože ti mají asi sil nazbyt a šlapou po svých. Tady se kocháme jezerem, pohledem na Lomničák, dáváme si oběd, protože to v téhle restauraci stojí za to, a vydáváme se po červené směrem k Chatě pri Zelenom plese. V půli cesty se rozdělujeme, vidět to pleso je hlavně cíl Aduši, takže je s Rosťou necháme, ať si máknout a vyšlápnou na Svišťovku. My jsme zakotvili mezi kameny u řeky, vaříme si kafčo, já kreslím OkaMžik a užíváme si tu nádheru a výhled do údolí. Někdy totiž není potřeba se pořád někam hnát. Navíc jsme po včerejšku pěkně unavení a tak nám kochání vůbec nevadí. Stačí se zastavit a nadechnout se toho horského vzduchu a energie, kterou vám hory posílaj. Slunce pořád pálí, je téměř azuro, jsme tu všichni spolu a u dobrého kafe si vyprávíme příběhy. Je nám krásně.
V ubytování máme takovej malej párty večer, kdy jsme konečně sehnali někde obchod a koupili si pivo a nějaký dobroty. Do noci kecáme, bavíme se tím, jak je každej pár jinej, a plánujeme, že zítra navštívíme už jen jedno pleso a pofičíme zase domů.

Železnicou se dopravujeme na Štrbské pleso. Někdooo musel vystoupit dokonce o zastávku dřív, protože potřeboval tak strašně čurat, že už by to nevydržel. Jak říkám, když máte správnou partu, o srandu není nikdy nouze. Děláme si malou procházku kolem jezera, odpoledne se odměňujeme palačinkami a limonádou v kavárně a pak se loučíme pohledem na Tatry, do kterých se zrovna dere bouřka. Vyšlo to přesně, ani jsme nezmokli. Pendolínem uháníme směr Česko a víme, že jsme na Slovensku nebyli naposled. Strašně se nám tu líbilo. Ono totiž všude jinde je ta tráva nějak zelenější, nebe modravější a příroda? Ta je krásná ale všude stejně a přece pokaždý jinak. Jsme nadšení, plni úsměvů, zážitků a vzpomínek. Vezeme si spoustu krásných fotek od mého M. Víme, že do Tater jedině vlakem, že si máme rozmyslet, jestli sebou všechno potáhneme nahoru, a že mapy ten čas tak nějak nerozvrhnou správně. Nic nás ale nerozházelo.

Teda krom jedné věci.
Přivezli jsme si sebou takovou malou střevní potíž. Z vody v ubytování, která asi nebyla pitná. Čtyři z šesti to skolilo. A na týden položilo…Ale i o tom jsou výlety za dobrodružstvím:)