MĚLA PRŮMĚR TÉMĚŘ 460 CENTIMETRŮ A BYLA TO NEJVĚTŠÍ PAMÁTNÁ JEDLE V REPUBLICE. BYLO NÁS POTŘEBA PĚT, ABYCHOM JI OBJALI. STÁLA 2,5 KM OD NAŠEHO DOMU A V DĚTSTVÍ JSME TAM CHODILI OPÉKAT BUŘTY. A KDYŽ SPADLA VLIVEM VICHŘICE, UŽ TAM NIKD MOC NECHODIL…
Když jsme byli ještě malý Klusoňci, brali nás rodiče na nedělní procházky. Místem, kam jsme chodili byla i Kadidlova, někdy taky nazývaná Vopařilova jedle. Vysoká byla 47 metrů a stará téměř 400 let. Z vrchu lesa tu protékal potok obestavěný balvany, ve kterém jsme stavěli hráze a lezli pořád nahoru. Tátové si v něm chladili donesené pivo. A taky tu stála lavička s informační tabulí a u ní pověšený plechový box s návštěvní knihou. Ta byla plná vzkazů, pozdravů a komentářů od různých lidí, dokonce i cizinců. Vedla sem značená stezka a místo bylo často navštěvované.
6.prosince roku 2003 se přes Českou republiku přehnala silná stokilometrová vichřice, která zlomila vánoční strom na Staroměstské náměstí v Praze. Ten samý den padla i Kadidlova jedle. Poslední léta trpěla červenou hnilobou a nakloněný kmen už nápor vichru nevydržel. Teď už tam leží jen asi 15-ti metrové torzo kmene a vyvrácené kořeny. I to ale stojí za vidění. Za těch pár let kmen porostl mechem, začalo na něm růst kapradí, keře a dokonce i jiná jedle. V korunách stromů je obrovská díra, která sem pouští světlo a vytváří tak krásně osvícený prostor.
Takže jsem se tam pořád vracela. Ne s rodinou, ale sama. Většinou to bylo mé oblíbené místo, kam si jít zaběhat. Lehla jsem si na padlou jedli a koukala vzhůru. Je to skvělý místo na odpočinek. Zároveň jsem pokaždé koukala na trosky bývalé lavičky, které pomalu hnily mezi stromy. A bylo mi najednou děsně líto, že už sem nechodíme častěji. Přitom to místo má pořád kouzlo. A tak jsem si v té době, asi ke konci roku 2015, dala cíl na nadcházející rok. Navrhnout, vyrobit a znovu tu postavit lavičku. Znovu sem přijít v bývalé sestavě, zase si opéct buřty a dát tomu místu důvod k návštěvám.
Na začátku července jsem se pustila do práce. Nápad byl nechat lavičku přírodní, nenatřenou, jen a jen dřevo. S taťkovou pomocí jsem u babičky našla materiál a dali jsme se do výroby. Podle mých představ a návrhů jsme postupně obrousili a nařezali latě a fošny, které taťka zbouchl dohromady. A tak se 16.7.2016 zrodila lavička. Stála před naším domem na metr vysokých nohách a následující víkend jsme ji pohromadě odnesli do lesa k jedli. Nesla jsem ji se strejdou, a byť byla těžká a pronesla se, nepustila jsem ji z ruky celých dva a půl kilometru. Na místě jsme fošnou, rukama a železnou tyčí vyhrabali celkem měkkou půdu a ulevilo se nám, že tam nejsou kameny. Lavička během půl hodiny stála u potoku, otočená směrem k jedli. Opekli jsme si buřty, ve vodě vychladili pivo, přesně jako dřív. Od teď tam bude zase návštěvní zápisník, ve kterém jsou informace o jedli a prostor na vzkazy. Jsem zvědavá, jestli se na místo zatoulá někdo jiný, než místní:)
Leží tu mrtvá jedle, na které zase roste život, je tu klid, je tu nádherně. Někdy stojí za to se vracet na místa z dob minulých. A stojí za to mít pocit splněného cíle.
