Aduška nám odcestovala v srpnu do Švédska, studovat předškolní pedagogiku a tak bylo samozřejmě nutné, abychom ji jeli navštívit. Vybrali jsme podzimní termín a spojili to se svátkem vzniku Československa. Naše miniprázdniny měli trvat 6 dní a zlatavý podzim byl naprosto báječnej nápad.
Letenky za necelý čtyři tisíce jsem koupila pro nás tři (já a moji rodiče) asi měsíc s předstihem. Odlétali jsme v úterý 25. října ráno a k poledni jsme už zmateně na letišti hledali, jak se dostaneme na vlak, který nás odveze do centra Stockholmu. Úspěšně jsme se shledali s Aduškou a po ubytování na její koleji jsme konečně zamířili do centra. První dojem Stockholmu? Miluju jejich okna! Nádherný, barevný okna na ještě nádhernějších barevnějších budovách. Město dýchá atmosférou historie, nikde se jejich architektura nemísí s tou moderní tak okatě, jako v jiných městech. Staré centrum je staré centrum. Srdce města s názvem Gamla Stan (Staré město) je malý ostrůvek, na kterém to všechno začalo. Domy sálají žlutou barvou a díky tomu rozveselují jinak upršený a studený den.
Stockholm je město ostrůvků na vodě, které jsou propojeny několika mosty. Všude je spousta zeleně, ale ne té městské alá Praha má betonové květináče. Ne – tady vyrostl obrovský kaštan a oni se rozhodli ho obestavět, místo aby ho pokáceli. A tak na malém místě, kde se střetávají malé bloky barevných domků a tvoří pidi náměstíčko o velikosti maximálně čtyřiceti metrů čtverečních, stojí obří strom a u něj slavná restaurace „Under Kastanjen“. (Pokud máte chuť, dát si oběd za 250 korun, poslušte si. Krásný místo, kouzelná atmosféra, cena na účtence krát tři a v peněžence prázdo?:)) Procházky po historickém centru jsou přece jen o něco kouzelnější. Takže si radši vyrazte s termoskou. Z množství stromů a zelených ploch mám radost. Město působí hrozně domácky, působí menší, malebnější a zalíbilo se mi tu hned. Máte tu pocit, že nejste ve velkoměstě. Že si tu každý kráčí po svojí cestě a nikdo se moc nezajímá o to, co se děje okolo. Jste tu hrozně svobodný.
Aduška nám ukazuje město, procházíme se na jižní ostrov Sodermalm, kde si v jedné části najednou připadáme jako na vesnici. Vede nás na vyhlídku malebnými uličkami a pak konečně spatříme Stockholm z vrchu. Super vyhlídka na město je na Monteliusvägenu nebo místě zvaném Skinnarviksberget. To je obzvlášť boží. Jde o kopec 53 metrů nad mořem – nejvýše položený přírodní úkaz ve městě s výhledem na Södermalm. Kopec pokrytý kameny, kde v létě každý pozoruje barevnou oázu stockholmských domů a černých střech. Výhledy na město berou dech.
Lodí, která tady samozřejmě funguje jako hromadná doprava, jsme se dostali na ostrůvek Djurgården, kde se nachází několik museí jako třeba Nordic Museum, které je věnováno kultuře, tradicím a historii Švédska, leží tu zábavný park Gröna Lund Teatern, který si zachoval svůj retro vzhled a nijak neruší historický pohled na město na vodě a pak je tu taky Skansen. Tam jsme sice nezavítali, ale podle fotek do Adušky to tam též stojí za návštěvu. Mají tam soby, losy, sobolosy a dřevěné chaloupky a spoustu dalšího.
Procházíme části města jako turisté. Fotíme, kocháme se. Já pohledem do oken, ve kterých často není záclona a člověk může skrz světlo lampy na parapetu sledovat život Švédů. Kochám se výhledem na noční město z vyhlídky Gondolen, kochám se stylem oblékání místních. Všichni jsou oblečeni v černém, šedivém, hnědém nebo jiném nevýrazném odstínu. Kochám se ulicí, kterou tvoří cesta plná obřích kočičích hlav. V porovnání s pražskými – máme to tu ještě dost dobrý. Kochám se pohledem na cyklisty. Jsou všude. A co víc, je tu snad víc kol, než lidí. Jsou na každém kroku, u plotů, u lamp, stojí jen tak nezamčené na chodníku. Jsou to hloučky osamocených a starých kol a pleček, které ještě zdůrazňují styl města. Silnice jsou tomu přizpůsobeny snad všude a cyklo jízda do práce musí být o dost méně nebezpečná, než u nás. Cyklista je tu víc, než chodec – chodci tu hlídají, aby dali prostor kolům. A metro? Metro je prazvláštní úkaz. Teda ne samotný „tunellbana„, ale způsob, jakým se chová jeho řidič. Na každé zastávce vyleze ze své kabiny a dívá se po délce vlaku na hemžící se dav, co nastupuje a vystupuje. Do mikrofonu hlásí, ať si lidi pospíší, že už se pojede. Nikde vás nepřivře. Váš batoh nezůstane trčet ven ze dveří. Naopak. Běžíte po schodech? Tak on na vás počká. Až je klid, zaleze do své kabiny a metro odjíždí. A je, mimochodem, o dost delší, než to naše…Nemluvě o výzdobě interiéru samotných prostorů u metra, to je úplná galerie!
Stockholm mi připadal jako samostatné, oddělené město, co si tu krásně funguje, všichni vám vyjdou vstříc a jsou moc nápomocní. Řeknou vám, že za tuhle jízdenku platíte zbytečně moc a poradí vám, jak to udělat, abyste jeli zadarmo. V kavárně i v restauraci mají zelené čaje strašně kvalitní, což mě – milovníka čaje – dost hřálo na duši, protože pytlíkovej Jemča či co za kdoví jaký peníze u nás v Čechách, to není prostě „šálek mého čaje“.
Kola, lampy a okna, střechy a linie domů, kaskádovitě na sebe posázených, v obklopení žlutých kaštanů, které u nás nejsou nikdy tak zlaté, protože stihnou zmrznout a brzo opadat. Zima a déšť, azuro a budovy z červených cihel. I po krátké návštěvě si troufám tvrdit, že je Stockholm jedno z nejkrásnějších měst, kde jsem kdy byla. Dost se podobá Londýnu, místy Vinohradům a u řeky mi připomíná trochu Hamburg. A vše dohromady…je to jedinečný, jiný, svůj Stockholm. Dokážu si tu představit život v jejich rytmu. Žít ekologičtěji, uvědoměleji, třídit odpad jako blázen a nepotkávat opilé lidi na ulici. Mají se tu asi fajn, leč třikrát tak draze. Tak si dejte českej řízek na schodech u řeky, za zády mějte radnici. Nikomu to nevadí. On si toho totiž nikdo moc nevšímá:)
