Nemají často ani důstojnou mzdu, bojí se říct o lepší podmínky, pracují s chemikáliemi. Vodí do práce i svoje děti a kdyby měli cokoli proti, můžou je jen tak vyhodit. Pracovníci v zemích jako je Čína, Bangladéš nebo Malajsie pracují někdy v příšerných podmínkách. Transportem vyrobeného oblečení vzniká obrovské množství odpadu a my pořád nemáme co na sebe. Jak se stalo to, že nám nezáleží na kvalitě, ale už jedeme jen na módní kvantitu? 

Moc dobře si pamatuju můj příjezd do Londýna a dychtivé nákupy v Primarku. Triko v přepočtu za šedesát korun, kecky za stovku. Spousta, spousta oblečení a doplňků. Nakupovala jsem hodně, na Oxford street, která je plná obchodů s rychlou módou a domů jsem po roce života v Londýně vezla nespočet zbytečného oblečení. Nastoupila jsem do společnosti, kde byl nutný dresscode, no a kde jsem si nakoupila košile a sako? V obchodech na Václaváku, kde nabízeli oblečení za podobné ceny. V obchodech jako New Yorker, H&M nebo C&A. Proč bych si taky měla kupovat něco dražšího? Proč by mě mělo zajímat, kdo moje oblečení vyrobil?

Nezajímalo mě to do nedávna, kdy jsem zjistila, jako typická ženská, že je potřeba probrat moji skříň, protože mám fůru věcí a nic na sebe…Jak jsem psala v minulém článku o zero waste, tohle téma mě teď začalo velmi zajímat a tak mě výroba a původ oblečení nemohl minout. Zjišťovala jsem informace o tom, jak se tak levné oblečení vyrábí a proč je tak šíleně levné. A taky proč se ty kecky za rok rozpadnou.

VÍTE ŽE?

V roce 2013 se stala v Bangladéši tragédie, která celkem pozměnila pohled lidí na výrobu oblečení. Tamní továrna na výrobu oblečení byla v příšerném stavu a zřítila se. Zabilo to přes tisícovku lidí. A tehdy se začalo více mluvit o tzv. fast fashion. Co všechno jsem se dočetla o tomhle stylu výroby, mě celkem šokovalo. Tak třeba víte, že…?

► Rychlá móda se zaměřuje na dnešní konzumní společnost a snaží se v nás vyvolat pocit, že naše oblečení už vyšlo z módy. Oblečení se nabízí za nízké ceny a my si tak pořád můžeme plnit náš šatník. Z jejich kampaní budeme mít pocit, že pořád potřebujeme něco dalšího, co ještě nemáme. Říká se tomu plánované zastarávání.

► Společnost, která má pod sebou obchody jako Zara, Bershka a podobně, nechá vyrobit 3 miliony kusů oblečení denně.

► Na výrobu jednoho bavlněného trika se spotřebuje cca 2 700 litrů vody. To je pro představu zásoba pitné vody pro jednoho člověka na dva a půl roku dopředu. Některé řetězce tedy sází na slova bio, eko a lidi na to slyší. Použití bio bavlny je určitě super a je to mnohem šetrnější způsob. Jenže když obchod s rychlou módou prodá 600 milionů kusů oblečení denně, je jejich eko kolekce jednou za čas celkem zanedbatelná.

► Pracovníci v továrnách nevědí, pro jakou značku oblečení šijí. Management spoléhá na častou negramotnost místních lidí a nechává visačky přišít lidmi, o kterých je prokazatelné, že ji nepřečtou. Pokud se do továrny chystá audit (jelikož se o tomhle tématu ví a někdo to řeší), nařídí pracovníkům, co mají říkat a připraví továrnu k prohlídce. Pokud zaměstnanci řeknou pravdu, hrozí jim vyhazov. Na jejich židli čeká nespočet zájemců.

► Dělníci dostávají tak malý plat, který nevystačí ani na životní minimum. Posílají tak do práce i své děti. Chemikálie používané na výrobu a barvení jim ničí ruce. Když si koupíme nové triko, ani nevíme, jakým sajrajtem vlastně prošlo.

Mohla bych pokračovat do aleluja. Načíst se toho dá hodně a je otázka, čemu člověk bude věřit a co je jen umazaná pravda na běžných serverech. Podmínky tam nejsou určitě dobré a proto jsem se chtěla zamyslet, jak velkou mám potřebu v těchto obchodech nakupovat. Protože nechci rychlou módu podporovat, jsem se začala zajímat o českou výrobu oblečení a přišla na to, že náš trh je plný skvělých značek, kde si můžeme koupit kvalitní, super designové kousky a víme, že paní, která ho vyrobila, za něj dostala adekvátně zaplaceno. Nehodlám teď vyhodit veškeré oblečení, co mám jen proto, že je Made in China. Ale zamýšlím se nad tím, co opravdu potřebuju a co ne. A když už chci nějaký nový kousek, pečlivě si vyberu, od koho ho koupím.

WHO MADE MY CLOTHES

V rámci téhle problematiky vznikla kampaň Fashion Revolution se známým hashtagem #whomademyclothes. V dubnu, na výročí tragické události v Bangladéši, se koná tzv. Fashion Revolution Week. Má podpořit miliony lidí, aby s fotkou a otázkou kdo vyrobil moje oblečení vyzvali svoje značky k odpovědi a svět rychlé módy se tak stal transparentnější. Někdo neodpoví vůbec, někdo řekne jen, kde se oblečení vyrobilo. Naopak se k tomu některé značky postaví dobře a tak na webu můžete vidět fotky pracovníků s cedulkou I made your clothes. Cílem kampaně je vyzvat co nejvíce značek, aby uvedli kdo a jak jejich oblečení vyrábí. Stačí si vyfotit triko naruby, s visačkou a zeptat se – Who made my clothes? Já se zapojím, co vy?

Dost zajímavý dokument, kde se k něčemu podobnému vyjadřují jednotlivé značky najdete tady.

Nejlepší způsob, jak se rychlé módě vyhnout, je vyhledání českých nebo evropských značek, u kterých víme kde a jak se šijí, nebo sekáč. Sekáč je skvělá věc, dají se tam ulovit úžasný kousky, ale to vy víte:) Projděte svoji skříň a vyhoďte, co nepotřebujete. Pokud k něčemu máte „ten vztah“ – to nemůžu vyhodit, to je tak pěkný, že to ještě určitě budu nosit, nechte to tam. Po dvou třech měsících takovou šatní čistku udělejte znovu. Pokud tam váš milovaný kousek pořád zůstal netknutý, není na čase ho poslat dál?
Věnujte oblečení na charitu, prodejte ho, uspořádejte výměnu s kolegyněmi v práci. Po Praze, ale i v dalších městech se pořádají různé vyměňovací akce, kde je možné se nepoužívaného oblečení zbavit.

A až si zase budete kupovat nové tričko nebo halenku (a já to chápu, prostě občas chcete mít něco novýho a pěknýho – jsme ženský a tak to tak bylo a bude :)) – zkuste mrknout po lokální výrobě. Podpoříte náš textilní průmysl a bude to možná kvalitnější, než to obyč triko za sto pade:)

A v příštím článku vám dám tipy na super české značky, který jsem si oblíbila:)