.

Konečně je tu ten čas roku – zasloužená letní dovolená. Tentokrát žádné hory s plnou polní. Žádný karavan, žádný stan. Mám (třikrát hurá) po víc než deseti letech nové kolo, které už jakš takš stačí kolu mého milého muže. A tak spolu můžeme brázdit svět křížem krážem kudy se nám zachce. My jsme si vybrali destinaci jižních Čech, Šumavu a okolí, protože jsem tam nikdy nebyla a protože to je prostě krásný místo. Ale jenom u Čech to nezůstalo…

Poněkud pozdě jsme začali hledat ubytování v době červencových státních svátků. Už jsme měli namále, ale i přesto jsme například v Německu měli fakt kliku. Klasicky na bookingu nám totiž vyskočil odkaz na ubytování Fewo Gabi za celkem pěknou cenu a tak jsme neváhali a zamluvili si dvě noci hned ze začátku naší dovolené. Z Prahy tedy uháníme hned v pátek ráno do městečka Neuschönau, které leží v oblasti Bavorska, kousek od českých hranic se Šumavou. Jsme tam i s obědem za čtyři hoďky. A k našemu překvapení je ubytování ještě krásnější, než na fotkách. Fascinující výhledy na zelené kopečky, všechno nádherně moderně zařízené a v neposlední řadě ta ložnice…! Pohodlná postel přímo pod obřím oknem s výhledem. Pohádka. Víme, že tu nejsme naposledy. Byť bychom nejraději zůstali v našem krátkodobém bytečku, vyrážíme na kolo. Jsem nadšená, že mám nové, takže už nemusím na cestách chřachtat se svou starou rachotinkou, která už je tak dobrá akorát do vesnice. Nechala jsem si na Martinovo doporučení kolo postavit u jednoho pána v České Třebové, sama jsem si zvolila design a teď se mi jezdí královsky. Počasí je tak akorát na cyklistiku, tak to tu jedem prozkoumat!

První cesta nás zavedla do přilehlého parku Nationalpark Bayerischer Wald. Bavorský les je obrovský park sahající až po hranice a přechází v Šumavu. Zajímavostí v tomhle parku je asi stavba Baumwipfelpfad, což je tzv. tree egg – Stezka v korunách stromů. Vypadá jako obří vejce, je vysoká 44 metrů a s délkou 1 320m je to největší stezka v korunách stromů na celém světě. My nejdeme nahoru, neboť máme kola, ale ani nemáme tu potřebu. Za vstup dáte devět euro a věřím, že z vrchního patra je nádherný výhled. Ale nám to zatím stačí zespoda. Snad někdy příště. Ani nevíme, jestli v celém prostoru můžeme na kolech být, ale copak za to můžeme, když se tu pořád tak nějak ztrácíme? Vyjeli jsme si jen tak, s přibližným plánem, kam dojet. Po shlédnutí parku jsme jeli dál, vstříc dalším městečkům. Líbí se nám tu jejich cyklostezky, jede se po nich parádně. Naše cyklo kráva Bětka v batohu jenom jásá:) (To je prosím takovej náš talisman a jediný plyšák, kterého v Praze a od Martina mám).

Ten večer jsme najeli dvacet kiláků, zjistili, že je v tomto lese asi spoustu dalších míst k ježdění a pak už jsme si jenom užívali pohodlí našeho apartmánku. Pivečko na okně, dali jsme si čokoládu a sledovali mraky při západu Slunce. Moment nepopsatelnýho štěstí.

 

Druhý den nás čekala delší trasa, kterou jsem našli na mapě, co nám byla v apartmánu k dispozici. Podle délky a profilu jsme si vyhlédli trasu číslo 89 a rozhodli se, že pojedeme hezky po ní. Ráno jsme přečkali malý deštík a vyrazili z Neuschönau do parku podle značení. K našemu překvapení ale moc nechápeme, jak to tu funguje, protože po chvilce zjišťujeme, že jedeme opačným směrem. Nevadí, tak si to dáme z druhé strany. Míjíme protisměrné šipky, pádíme lesem. Čeká nás nepříjemný táhlý stoupák, nejtěžší část trasy. Zrovna když je čas oběda, dostáváme se do městečka Mouth, hned na kraji bavorského lesa. U rybníka pod stromem stojí dvě lavičky, kolem kvetou kytky, no místo na paštiku jak dělané:) Posilnění si projíždíme město, v infocentru se snažíme získat mapu (jelikož jsme si tu naši nechali doma!), ale bez úspěchu, protože je zavřeno. Obdivujeme dál architekturu, která připomíná doby minulé a mísí se s krásnými rodinnými domky. Líbí se nám, jak tu moc používají dřevo. Ale míříme zpět do lesa. Tentokrát už nejedeme proti směru, ale šipky jsou pro změnu oboustranné. To už vůbec nechápeme logiku tohoto značení a orientujeme se jen podle mobilu. To se ovšem občas nevyplácí. Když se dostatečně posilníme a pokocháme výhledy z města Kreusberg, sjíždíme z kopce a následujeme šipku 89 dolů. Ocitneme se tak ve větším městě Freyung, ve kterém se ztrácíme ještě víc. Na jedné křižovatce vede šipka dolů, dál už nikde žádná není. Jedeme tam, kam kola nesmí, abychom zjistili, že dál ta cesta opravdu není sjízdná a zase se vracíme. A tam, kam se vrátíme, zjišťujeme, že se musíme vrátit ještě dál, vlastně celou cestu, co vedla do tohohle města, ve kterém nemáme ale vůbec, vůbec co pohledávat. Šlapeme zase ty kopce zpátky a ejhle – s jaký udivením zjistíme, že vedle značky 89 šipka jeďte dolů je z druhé strany (při sjíždění z vrchu neviditelná) značka 89 jeď doleva. Jsme zmatení, unavení, zase se při výhledu na lavičce posilňujeme.

Naštěstí máme před sebou menší polovinu cesty domů. Máme ujeto 45 kilometrů, nastoupaný kilometr a půl a bolavý zadek k tomu. Přes město Kirch zpátky do našeho apartmánu, zpátky na okno, smějeme se obrazci na Endomondu, který krásně zachytil naše stále vracející se toulání. Chce to vanu, lahev vína, šachy, výhled z okna, který mě pořád fascinuje. Takový okno chci mít doma. Chce to klid, úsměv, jogu, procházku po tomhle malebném a klidném městě. Kdyby tu mluvili anglicky, tak tu snad chceme žít. A máme se nakonec fajn, protože nás na týhle dovolený zatím nic netrápí.

Poslední noc v našem krásném bytečku a my víme, že není tak úplně poslední. Hážeme kola na držák, opouštíme Fewo Gabi a tak nějak se nám nechce do Čech. Ale naše dovolená je teprv na začátku a kdo ví, co nás čeká dál? Budeme se pořád ztrácet? Spálíme se někdy, nebo promokneme? Máme před sebou ještě celý týden:)

NAPIŠTE KOMENTÁŘ