Říká se, že první tři měsíce jsou největší zkouška a pak si to tak nějak sedne. U nás to tomu celkem odpovídalo. Po třech měsících člověk rozpozná druhy pláče, dítě se na něj vědomě směje, hormony se snad daly do ne tolik citlivých kolejí a všechno je trošku jednodušší. I když pořád tu a tam čeká za rohem nějaká výzva, Jaké byly naše první tři měsíce s dcerkou Elizabeth?
Jelikož jsem zvolila cestu ambulantního porodu (domů jsme šli po patnácti hodinách), chtěla jsem si dopřát první dny co nejvíce odpočinku a mazlení. Taky se tak stalo. Celý den na gauči, Martin mi nosil jídlo, dokonce mě někdy i krmil. V lednici máminy vývary, čerstvé ovoce pořád po ruce a v hrnku kojící čaj. Nechala jsem se obskakovat a přála bych to každé šestinedělce. Elizabeth měla náběh na žloutenku, takže jsme ohulili radiátory a v plence vystavovali dennímu světlu. Já se potila taky, z toho kojení a flanelový košile, protože jsem nic jinýho rozepínacího doma nenašla. Tulili jsme se kůži na kůži a první noci jsem si nastavovala budík po třech hodinách, abych zkontrolovala, jestli dejchá a nezapomněla kojit. Stejně jsem měla strach (zvolili jsme společný spaní a monitor dechu nepořídili), takže jsem spala v polo sedu s dcerou na hrudi. Bylo to krásný. Ve dne jsme se opět přesunuli do obýváku na gauč, zase tulení a ležení. Po pár dnech je mi lépe, už si dojdu uvařit ten čaj sama a ráno si namazat obličej, cítím se skvěle. Odložíme stále spící miminko do hnízdečka, máme chvilky volna a pohody. První dny jsou takový tichý. Navazujeme poprvé do šátku a já jsem zamilovaná. Elizabeth spokojená. Kojení šlo první dny dobře, ale třetí nebo čtvrtý den přišla krize. Natekly, obě dvě, levý víc. Bolest, tuhost, ztvrdlost, nefunkčnost. Naštěstí máme po ruce naši Bětku, porodní asistentku a anděla, který mi dával rady po celé tři měsíce i déle. Radí tvaroh, zelí a ve sprše to vymačkat. Zánět je tím za dva dny bolení zažehnán a mléčný bar je znovu plně otevřen. Byly to ale dny pláče a bezradnosti a strachu. Navíc naučit se to, držet miminko, sebe, aby to bylo pohodlný, všude kupa polštářů. Je to morda, to kojení. A když už to člověk našteluje, sedí dvacet minut a kouká. Začátky kojení mě upřímně moc nebavily.
Horkým tématem matek jsou hovínka. Je to tak. Jak, kdy, jaká barva a jak často. Jojo, už to chápu proč. To první dny čekáte na černou smolku jako na smilování a nepoznáte, jestli už se konečně vyčůrala. Pak jste překvapený z tý konzistence a nakonec čekáte, kdy se to po porodu rozjede vám. Sranda. U Elizabeth jsme hned ze začátku zavedli částečnou bezplenkovou metodu, tedy – kdy můžeme, nosíme ji do umyvadla. Úspěšně se toho chytla a po každém spaní, šátku, kočárku, probuzení, se jí daří úspěšně vykakat. Při čůrání nedává absolutně žádný znamení a tak stále jedeme jednorázovky. Absolvujeme návštěvu pediatra, nečekaně samy a poprvé autobusem, protože milý tatínek den před tím Elinku zapíjel s kamarády a v noci doma šestkrát zvracel. Vydatná noc. V autobuse to je pohoda, až na to, že jsem si nezjistila, že se má vyjíždět pozadu. Málem jsem to naše dítě na zastávce vyklopila popředu. Ještě že máme lehkej kočár. Od pediatra si domů neseme Vigantol. Po pěti dnech kapání, pláče, svíjení se, prdíků a pláče mě samotné ho vysazujeme. Je to srajda! Mažeme bříško, masírujeme, cvičíme na podložce, dáváme na bříško. Zdá se, že se bude Eli rychle učit. Jinak hormony jedou a já nepláču, jen když pláče malá. Ale taky, když Martin nereaguje podle mých představ nebo když mám záplavu pocitu štěstí. Třeba když mi usíná v náručí. V té náruči ji ale nedokážeme držet věčně a tak jsme začali Elinku po usnutí odkládat. K usnutí nám pomáhal v prvním měsíci balon. Jakmile jsme i pak odložili do hnízda, věděla to. A buď hned, nebo se do patnácti minut spustil pláč. Byl to začarovanej kruh a já nevěděla, jak ji na chvíli odložit, abych si mohla jít třeba udělat večeři a neotravovat pořád Martina, který sotva přišel z práce. Byla jsem zoufalá a označila jsem Elizabeth jako neodložitelné miminko. A radila jsem se o tom s Bětkou, která měla jednu úžasnou radu. Přestaňte tam poskakovat a přestaňte ji odkládat. Vezmi si ji častěji za den na sebe do šátku a nesoustřeď se na to, že ji musíš odložit. Dělej věci pro sebe, běž vařit, péct, číst si a chodit, ale nesoustřeď se na to. A světe div se. Přestala jsem se snažit miminko odložit a najednou z něj neodložitelné nebylo. Častěji jsem ji nosila a začala „žít“. Mimo jiné jsem za první měsíc poznala, že tam mateřská intuice je snad silnější než těhotenská a má opravdu pravdu. Několikrát mě napadala nějaká myšlenka, obava, řešení a na konci jsem se dopídila toho, že to cítím správně. Navíc se krásně ukázalo, jakým jsou děti zrcadlem a když není v pohodě máma, není ani miminko. Mají radar a všechno neskutečně vycítí. Elizabeth dokázala tvrdě usnout kdekoli, zrovna, když jsme potřebovali někam jet, třeba k doktorovi. A když bych si ráda dala jógu, nechtěla se mě pustit. A mobil? Ach, jak poznala, že jsem se občas u kojení snažila zainstagramovat. Nenene, mami já jsem tady, mně se budeš věnovat. Instáčuj si, až usnu. Tak.
Hormony se po šestinedělí nějak ustálily a já už tak nepláču. Ale stejně jsem toho naplakala hodně, za těch šest týdnů. Ustálil se taky nějaký rytmus malé slečny Beth. Tak například se jí přestalo líbit u mě na hrudníku, když ležíme na gauči, což mě dost mrzelo. Zamilovala jsem si to leženíčko s naprosto vytuhlým miminkem s otevřenou pusou na mém rameni. Já si četla, koukala na seriály, tvořila texty a ona klidně tři hodiny chrupkala. Kvůli bříšku to ale teď nejde, nelíbí se jí tam a tak máme šátek, kde se jí líbí velmi. Takže já mám místo lehárka pochodování a na nohách to je celkem znát. Poohlížím se po kvalitních botách. Samozřejmě máme taky kočár, ale tam slečna spí jen 45 minut a je to tak, že vyjíždíme s pláčem a přijíždíme s pláčem. Někdy běžím Prahou se řvoucí korbou, protože nechci, aby plakala dlouho. Je ale ještě kosa na to, abych tak malý uzlíček vyndala ven, netroufám si. A tak peláším a sousedi si musí myslet, že máme jen uřvaný miminko. Opak je ale pravdou. Pokud zrovna netvoří prďáky nebo není v kočárku, Elizabeth téměř nepláče a je to velká bohémka. Spokojenec. Kolem druhýho měsíce se procházím s Eli po bytě a když jdu kolem ložnice, napadne mě, že bych ji uložila a snažila se uspat tam. Do té doby spala v podstatě v mé přítomnosti a nikdy sama. Chůvičku jsme neměli, spát chodila s náma, tuhá v mém náručí. Tenhle den jsem si ale jen tak řekla, uložím tě v posteli. Díky tomu nápadu, kterej přišel jen tak, z čista jasna, jsem si na další dny do budoucna ukrojila zase pár minut/hodin denně pro sebe. „Naučila“ jsem Elizabeth usínat u kojení v naší posteli přes den a svých 45 minut si tedy tak odpoledne střihne tam a já mám volno. Usínání samozřejmě není pokaždý tak úspěšný a někdy to trvá i hodinu, protože mě to dítko nechce pustit pryč. Moje cholerické nervy rozbouřené z těhotenství se drásaj. Když vedle čeká něco, čemu se říká volný čas. Když ale usne a já se vyplížím z ložnice, mám to vytoužený volno a můžu dělat tyhle věci. Psát články, prát prádlo, zalejt kytky, uvařit si oběd nebo ho v klidu sníst. A tak jsme tu chůvu s kamerou pořídili. Během dne se to takhle pohotově střídá. Ráno třeba spánek v šátku, nebo procházka, pak kolečko kojení přebalování a hraní si a zase spát. Tak teď třeba do postele a já uvařím oběd. Zase kolečko a odpoledne dáme kočár, Večer zase šátek a dny jsou plné jen tohohle režimu.
Všechno si tak nějak sedá a my jsme si jistější a jistější. Handling miminka už není taková záhada jako první dny, jéééž, to byl mazec. Prej budeme hned intuitivně vědět. Kdo že to říkal? Strach, že ji zalomíme hlavičku je obrovskej! Ale jsou to hadrový panáčci, ti mrňouskové a zvládnou leccos. Elinka už zvedá hlavu a fascinuje jí mnou namalovaný černobílý medvěd, na kterého se snad i usmívá. To sice dělá už od šestinedělí, ale my pořád čekáme na ten vědomý úsměv z lásky. A dočkali jsme se ho. Koncem šestinedělí se postupně z toho nevědomého stal vědomý, a když se na mě takhle usměje u kojení, je z toho rázem událost dne. Je to nádhernej pocit. Fixuje mě očima a když se usměje, vypadne jí bradavka z pusy. Je to docela bžunda. Kojení obecně už nám nedělá trable. Svoje polohy jsme si našly a dokonce se nám zadařilo kojit vleže. Sice jsem se asi dva týdny snažila zdokonalit tuhle polohu podle laktačních článků a poradkyň, hezky zaklonit, bradu zabořit, pánev podsadit a kdo ví co ještě zakroutit, ale ach, to tak nešlo! Tak jsem se vykašlala na rady, prostě si vedle lehla jak se mi zlíbilo, a bylo po problému. Končí mi noci s tím, že se šteluju do sedu a pak pokládám spící miminko vedle sebe. Kojím v leže a jen vytasím prso. Přestala jsem dávat budíky, Elizabeth je budík sama sobě. A já mám pocit, že spím skoro celou noc. To samozřejmě není pravda, ale Elizabeth pláče jen, když jí bolí bříško, jinak zakníká na hlad, napije se a vesele chrní dál, i já to mám tak. Martin o nás v noci ani neví. Elinka měla jedno období, kdy kakala zásadně ve čtyři ráno, to je tedy radost, ale zase si to nějak posunula a nastalo období nekadim vůbec. Taky veselý. S miminkem se věci pořád mění. Umyvadlo jedeme ale úspěšně pořád a pokaděných plínek máme opravdu minimum. Dovednosti miminka nabírají na síle, drží hlavu v koníkách, otáčí ji za hračkama a konečně přichází na řadu námi vyrobená hrazda s ušitýma hračkama. Začíná jí zajímat svět kolem, táta jí ukazuje kola na zdi, čímž je naprosto fascinovaná. Táta celej žhavej, že má doma cyklistku, samozřejmě. Jí zajímá všechno, co je kontrastní. Začíná se měnit v člověka, který vydává zvuky, pohodářsky hlasitě zívá, začíná cosi žbleptat a vědomě kouká na věci s úsměvem. Tušíme, že začíná ta správná sranda. Ale každej den není veselej. Byl třeba den, kdy se mi z ničeho nic udělalo neskutečně zle a Martin musel přijet domů a starat se o dítě i o mě. Zvracela jsem a měla jakousi virzózu. Za den byla pryč. Nebo Elinku trápil pupík, měla na něm granulom a jezdili jsme několikrát k pediatrovi na vyleptání. Ach, to byly trápící se dny, ale Bětka na telefonu opět uklidnila a poradila. A nebo je na pořadu dne pořád to bříško, kdy sebou od pěti ráno do sedmi šije a snaží se prdět. Každou čtvrt hodinu. To se člověk budí jak s kocovinou, byť pak spí třeba do půl osmý. Takže nic není černobílý. Jsou dny, kdy je úžasně veselá a ani nezabrečí, nosím, vozím, uspávám. S šátkem na hrudi tvořím fotoalbum, čtu si a hodně se procházím. Vařím, konečně něco peču. Ale je mi i hodně smutno. Nemám v Praze kámošku, se kterou bych toto mohla sdílet a díky lockdownu se občas cítím dost osamělá. Všechno má svoji stinnou stránku, ale každej úsměv Elizabeth to vynahrazuje. Klišé, ale je to fakticky tak.
Z toho času, kdy dělal člověk pořád to samý dokola, měl na to hodinu, protože déle nevydržela být vzhůru, se stal čas, kdy máme i čas na pozorování a hraní si. Elizabeth začíná po druhém měsíci dost breptat, ach jak ta bude ukecaná! Konečně něco, co bude mít po mně, protože jinak je to dokonalá kopie svého otce. S ním bude mít super vztah, protože i když si on chlapácky přál jako první syna, je ze svojí dcerky celkem poprděnej. A je to nádherný. Zpívá jí čivava písničku, která se jí záhadným způsobem děsně líbí a rozesměje jí. Když přijde Martin z práce, mají spolu takovou večerní daddy´s chvilku a já jdu dělat věci po bytě. Prádlo, večeři a vůbec mi to nevadí. Z neustálýho kolotoče kojit, přebalit, pohrát si, uspat, kojit, přebalit, mi ta večeře nebo složení prádla dělá radost a vytrhuje z robotického osamělého světa. Chvíli člověk dělá něco jinýho. Martin do práce chodí tak obden, takže dny, kdy pracuje z domu, jsou trochu jinačí, než když jsme samy. Ráno dlouho ležíme a mazlíme se. Elizabeth se po tom, co se vyprdí, probouzí s širokým úsměvem a pořád se něčemu směje, což je na tom ránu to nejkrásnější. Kojení je najednou o něčem jiným, než na úplným začátku. Zaprvé, jde to. Zadruhé, Eli pár sekund před tím, než vytasím mléčný bar, ví, co se chystá a dost hlasitě se směje a dává najevo neskutečnou radost. U kojení se usmívá taky a labužnicky si pomlaskává nebo mručí. A u toho se na mě dívá a já si s ní můžu povídat, koukat, jak mě vnímá. Po tom, co na ni mluvím, mi určitě zkouší odpovídat, přičemž to její hlasité aooooeeeee je nejrozkošnější věc na světě. A když objevím, že se dá v nosítku venku za krásnýho jarního počasí i kojit, spadne ze mě všechen stres s tím, jak to budeme dělat, když chci bejt venku dlouho a ona vydrží vzhůru jen hodinu a něco. Napije se a jdeme dál. A já jsem na slunci třeba tři hodiny. Já mám pocit, že se všechno dalo tak nějak do klidu. Sice nás občas trápí bříško, průjem nebo zácpa, ach díky Bětko za radu na švestkovej kompot!, ale jsem víc v klidu. Elizabeth má svůj rytmus dne, vypozorovala jsem, jak dlouho vydrží vzhůru, v kolik má v noci hlad, jak dlouho spí v kočáru (ha, stále málo, nebaví mě ho vozit), jak v šátku (tam spí klidně hodinu a půl a já to miluju) a jsme tak víc sehraný. Kouká na vše kolem, zajímají jí černobílé hračky, breptá, drží hlavu, je to rázem malej člověk, kterej vnímá kde a s kým je.
Rozhodli jsme se konce třetího měsíce, že navštívíme rodiny v Pardubickým kraji. Plánovali jsme tak víkendy a připravovali se na cestu. Já z toho měla celkem strach. Z okolí, jak mi všichni budou radit, co jak dělám a nedělám, do všeho mi budou kecat, hlavně ať ji nerozmazlím a proč ji zase kojím a všechny ty rádoby dobré rady, těch jsem se děsila. Ze strany mojí i Martinovi rodiny. Bála jsem se reakcí, bála jsem se cesty autem, protože z Elizabeth se nestal milovník autosedačky. A jako naschvál Elinka poprvé onemocněla a já tak zažila, co je to strach o dítě, když je nemocný a taky se konala nejhorší noc v mém životě. Ona nám totiž někde nastydla, mysleli jsme si. Bohužel jí chytla jakási infekce močových cest, zkrátím příznaky, no nebylo to příjemný. Nicméně přes den se dokázala pořád smát, žádná teplota, no člověk by nepoznal, že ji něco trápí a proto jsme se dohodli, že antibiotika jí dávat nebudeme. Zkusila jsem poprvé homeopatika a doufala, že se z toho nějak dostane. Večer, kdy to bylo nejhorší, plakala, zvracela, se mi u večerního uspávání kojením rozbrečela tolik, že se jí mlíčko vrátilo nahoru a úplně jí zadusilo. Dítě mi přestalo dýchat a koukalo na mě s vykulenýma očima, s dávícím se reflexem. Poprvé. Řvala jsem na Martina a přiložila si Eli na předloktí, aby se mohla nadechnout, intuitivně. Všechno, co vypila, mi po pár nekonečně dlouhých sekundách vyzvracela obrovským tryskem do postele. Dvakrát. I nosem. Plakala tak moc, já byla tak v šoku, v takový panice, že jsem zbytek večera, kdy jsem ji konejšila v náručí a hodlala spát v sedě, brečela taky. Potila se, zvracela, kňourala celou noc ze spaní. Já byla snad tisíckrát vzhůru a ten strach se nedal popsat. Celej život jsem na otázku čeho se bojíš nejvíc odpovídala bolesti. Teď je odpověď o mé dítě. Klidně si dám třikrát porod za sebou, ale tuhle noc…nechci opakovat. To vyděšení je hrozivý. Elizabeth se z toho ale statečně vyspala a druhý den nebylo opět poznat, že ji něco trápí. Přesto jsme návštěvy odložili. Až později jsem pochopila, i po konzultaci s Bětkou, že možná nenastydla. Hygienou to taky nebude, dyť má zadek mytej snad osmkrát denně. Ona potřebovala čas a já taky. Já se potřebovala ještě psychicky připravit na tu cestu a na okolí a potřebovala jsem se začít těšit, ne se bát. Ani ona nebyla připravená a tímhle se z mého stresu čistila. Možná. Částečně tomu věřím. Děti jsou neskutečný zrcadlo a všechen náš stres nasávaj jak houby. Návštěvu i cestu nakonec Elinka zvládla skvěle, lépe než my, my jsme byli vyřízený. Nechtěné rady a poznámky byly, ale odolala jsem jim a nepustila si je k tělu. Viděli jsme se s rodinou od Vánoc a bylo to víc radostný, než náročný. Dorazili jsme zpátky do Prahy a Elizabeth tak oslavila třetí měsíc, konec čtvrtého trimestru. Teď se nám jakoby znovu a doopravdy narodila. Vítej na světě, holčičko. Bohémko, snad se ti tu líbí.
