Partu jsme tvořili ještě dva dny před odjezdem. Nakonec z celého domlouvání vznikla Klusoňovská banda, jejich drahé polovičky a moji dva kamarádi. Jako „dozor“ jsme tu měli našeho tátu a strejdu Bobše. Kombinace k nezaplacení. (Vzali jsme je sebou, protože by jim to přece bylo líto a protože nejsou zas tak starý:))

Přes Vídeň a městečko Mariazell jsme dorazili do místa s názvem Seeweisen, nechali tu auta a vyšlápli jsme po červené směr pohoří Hochschwab. Z výšky plus mínus 1200 m.n.m. nás čekalo strmé stoupání do sedla ve výšce 2 000 m.n.m, kudy vedla cesta po hřebeni s nádherným výhledem do údolí. Pokaždé, kdy se nám na obzoru objevil nový vrchol, který se zdál být dost vysoký na to, aby to byl Hochschwab, to Hochschwab nebyl. Nad hřebenem se motaly mraky a nás pořád překvapovalo, že meteorologům předpověď pěti stupňů nad nulou nějak nevyšla. Paříme se i v triku, Slunce nám opaluje tváře a viditelnost je boží. Táta pořád fotí a zkoumá horský kytky, protože by si přál to mít doma na svojí skalce a pořád nám o nich něco hlásí. Stoupání je strmý, hlad žádnej, slivovice bylo dost- vždyť to znáte. Nadechnete se, zadíváte se do hloubky a majestátnosti těch hor a s úžasným pocitem naplnění míříte dál. Na nic nemusíte myslet a máte ten zvláštní pocit, že teď je všechno tak, jak má bejt. Dokonce i v momentě, kdy se vyšplháte do výšky okolo2 200 m.n.m., chatu máte skoro na dosah a před sebou černej baldachýn, co sebou nese déšť. I ten déšť chcete zažít, protože to k horám patří. Oblékáte bundy, nabíráte tempo. Déšť příjemně chladí.

No a za chvíli jsme tam. Chata Schiestlhaus stojí v sedle pár desítek metrů pod vrcholem ve výšce 2 156 m.n.m. a já se na tuhle stavbu obzvlášť těšila. Tahle budova je totiž nejvýše položený pasivní dům v Evropě. Energeticky soběstačná chatička s neotřelým vzhledem nabídne chytré dispoziční řešení ložnic (jak se nás do tak malý místnosti mohlo vejít 11?), sušárny na boty (smrad se dá přežít), skvělou kuchyň a bar, balkony s výhledem na Hochschwab, ale v neposlední řadě domáckou a rodinnou atmosféru. Není třeba vyprávět, jak charismatičtí lidi tam pracujou (o číšníkovi jsem toho bandě napovídala až dost:). Část chaty je pokrytá solárními panely, voda se bere dešťová a teplo odpadní (třebas z kuchyně). Takhle si tu Schiestlhaus stojí už od roku 2005. Pracující v něm od května do října žijou téměř celou dobu bez návštěvy okolní civilizace.

Ubytovali jsme se v našem pidi pokojíku, zabrali jsme třípatrovky a šli na pivo. Místnost, kde je jídelna, kuchyně a bar, lemují obrovská okna, na parapetu rostou bylinky, takže si můžete ochutit jídlo podle sebe. Téměř všechno je dřevěné. Nad dveřmi visí nepálské vlaječky. U dveří fotka Tančícího domu. Fakticky. Za naši darovanou slivovicu ochutnáváme asi 4 druhy místních šnaps a taky se nestačíme divit, jakým stylem tu servírujou čaj s rumem. V Česku by nám na stůl asi nedonesli celou lahev v proutěném obalu na tácu vedle hrnku ve stylu nalej si, kolik chceš…Každopádně je posezení u baru, kde vidíte přímo do kuchyně, jak vám chystají vynikající špagety, víc než příjemný.

Nicméně jsme unavení, vrchol už dlouho zakrývá mlha, takže vzdáváme jeho zdolání a radši se plížíme do postelí. Únavu střídají nekonečné záchvaty smíchu – kdo zná našeho tátu a strejdu, tak ví, co to je, když se do nich pustí přítel alkohol a nebo jen dobrá nálada. Nastavujeme budík na čtvrt na čtyři, protože chceme vstávat na východ Slunce. Litujeme dva nové spoluspící, co nemají tušení, co je v noci ještě čeká. Ve čtvrt na čtyři se za Hochschwabem objevuje měsíc, ale mlha se sune odspodu. Posouváme to o půl hodiny. Ve tři čtvrtě je mlíko už úplně všude, spíme a východ rušíme. Kdyby si ovšem bratránek Tomáš nezapomněl vypnout ranní budík, který měl před tím nařízený k odjezdu na výlet, spali bychom dál. Spoluspící nás tu noc asi nenáviděli.

Každopádně jsme jako mimina naspali 11 hodin, ráno něco posnídali a narychlo jsme konečně vyrazili na ten Hochschwab. Protože jet na hory a nezdolat vrchol – to se nedělá. Moje odpověď na otázku a co když bude pršet a bude hnusně zněla když hory jsou pěkný i v mlze. Strejda z toho udělal hlášku našeho výletu. Cestou na Hochschwab, kdy jsme viděli před sebe jen na pár metrů, ji z legrace prohlásil několikrát, až tomu snad všichni začali věřit. Hlavním smyslem ale přece je to, že ta krása asi není úplně v těch horách v mlze, ale v tom, že na těch horách vůbec jste. I když z vrchu nic nevidíte. Vrcholové foto a pivo ve výšce 2 277 m.n.m. a suťákem míříme zase zpátky.

V chatě jsme sbalili svoje saky paky, cvakli si posledního panáka s číšníkem, objali se na rozloučenou a vyrazili směr údolí. Nad hlavou máme hřeben, po kterém jsme včera stoupali, pod nohama cestu nádhernou přírodou. Počasí nám zas přeje a sešup, byť je prudký, ubíhá rychle. Poobědváme pod stromy lehký oběd a odpoledne už sedíme v autech a míříme zase směr Lubná.
V nohách máme okolo 26 kilometrů, s převýšením cca 1200m tam a pak i zpět, ale i na tak krátký hodnotný výšlap to stálo za to.