Je 4:44. Stojím v tmavé kuchyni, jím banán, koukám z okna a v podbřišku cítím první bolesti. Lehoučké, takové jako menstruační, ale o dost klidnější. To, že jsem delší dobu vzhůru, probudí i Martina. Prostřídáme se v koupelně a znovu spolu uleháme „Je to ono?“ Já nevím. Jak to mám vědět? Bolesti jsou lehoučké, cítila jsem je už i před tím, ale nijak zvlášť jsem jiné poslíčky neměla. To ještě nemůže být ono. Nepozoruju zvláštní změny. To budou ty poslíčci…

Tyhle poslíčci jsem ale nezaspala. Je mi to divné, že se okolo šesté znovu zvedám na záchod. „Asi mi odtekla voda.“ Znejistím a v koupelně si to potvrdím. To je určitě plodová voda. Martin rozespale kouká se mnou. Stojíme spolu v koupelně, díváme se na sebe a dáme si pusu se slovy je to tadyyyy. Kruh se uzavírá. Přesně jako 13.května, kdy jsme spolu taky takhle v koupelně zjistili, že čekáme miminko. V půl osmé ráno píšu své asistentce Bětce, co se stalo a od ní dostáváme instrukce – dej si sprchu, vypadá to nadějně a být do 10:00 v porodnici. Takže je to fakt tady. Cítím na sobě, jak začínám být nervózní. Lehce se klepu. Martin jde do kuchyně chystat svačinu na sál a pro mě vývar a maliník do termosky. A taky kafe. Poslední fotka s bříškem před zrcadlem, Martin pobírá věci a jdeme. Na Bulovce už o nás díky Bětce vědí. Jdu s milou sestrou na příjem a Martin zatím čeká venku. „Bětka říkala, že budete chtít apartmán, je volnej – mám ho pro vás zabookovat?“ Ježkovi ano, prosím! První přání se plní. Porodní apartmán na Bulovce jsem si opravdu přála, jde o takovej mini byteček, nevypadá to tam jako v nemocnici a je tam hlavně obrovská vana. 

Sestra mě odvádí do místnosti, kde natočíme monitor. Ležím tam sama, hladím si břicho a nemůžu tomu uvěřit. Jsem lehce nervózní, ale přesto tak zvláštně natěšená, že už je to tady. Vizualizuju si v hlavě z knihy Hypnoporod uvolňující cvičení 5 4 3 2 1, kdy uvolňuju tělo od hlavy k patě po kouskách. Sestra se pak vrací a sepisujeme papíry o mém zdraví. Monitor je naprosto v pořádku a jdeme do vedlejší místnosti, kde čeká další papírování a vyšetření. Fasuju tu jejich sexy mega velkou a dlouhou košili, převlékám se a odpovídám na dotazy ohledně papírů. Připadám si jako ťulpas, když se mě sestra ptá, jestli už mám kontrakce. No jako bolí mě břicho, pak to přejde, pak bolí zase, ale je to slaboučký. Takže prý žádný kontrakce. Informují mě o tom, že teď máme od šesté ráno 24 hodin na to, aby se porod rozeběhl sám od sebe. Pak bychom museli zvážit nějaké vyvolání. Nechci na to ani pomyslet.

Ve chvilce se tam ocitá Bětka a je to jako když spatříte světlo v tunelu. Jiného člověka na opuštěném ostrově. Je to záchrana ji jenom vidět. Přijde ke mně a lehce mě
obejme. Nabídne mi, že na rozjetí porodu mi donese nějaká homeopatika. Nemám s nimi zkušenost, ale jí věřím, takže proč to nezkusit. Jukne na mě očkem, má kulišáckej a sebejistej výraz. Je z ní cítit taková jistota, jen tím, jak se na člověka dívá a co říká. Hned ale musí zase běžet. Po ní přichází zmatená lékařka a na počítači vyplňuje můj příjem. Ptá se na stejný otázky, jako ta sestra. To papírování je u porodu fakt třešinka. Pak mě vyzve k vnitřnímu vyšetření a následuje ultrazvuk. Všechno pak zapisuje do počítače, zase se sestry ptá, jak to má zapsat. Já se dál potím na židli v té ohavné košili. Na nohou mám ponožky a nohy v žabkách.
Na ruku mi upevnili plastový náramek se jménem, no a to už si připadám jako pacient. Celý tenhle proces nějak trvá, obvykle je na dvacet minut, Martin na mě ale čekal skoro hodinu. Ale konečně jsme si pro něj došli a přesouváme se do apartmánu. 

Jsme tady! Máme fakt apartmán, jak jsem si děsně přála! Vesmír se spojil. Kdyby volný nebyl, musela bych na čekatelský pokoj a Martin domů. Apartmán má jednu obrovskou výhodu – a tou je obrovská vana, ve které skoro doslova plavu. V té chvíli se do ní děsně těším. Ani netuším, že se v ní budu máčet dalších osm hodin. Chopím se svojí největší zbraně – taštičky se světýlkama, vonnýma olejema a jasmínovou vodou. Tahle taštička byla nakonec poklad. Bylo v ní všechno, co jsem potřebovala. Po zabydlení jsem se ihned naložila do vany. Martin si bere stoličku a usedá k vaně. Podává mi pití, vaří mi čaj. Dáváme si pusu a máme takovej ten pohled – tyjo, ono se to opravdu děje. Jsme sami v moderním apartmánu a za chvíli tady s náma bude i naše dítě. Nějak tomu nemůžu věřit. Těším se, ale jsem nervózní. Do místnosti vchází sestra, zdali něco nepotřebujeme a jestli bych ráda využila aromaterapii a difuzér. Oči se mi rozsvítí blahem, tak to mi ke spokojenosti chybělo. Rozhodně ano. Vyhrál to rozmarýn. Martin kape do difuzéru, který se od té chvíle až do samotného konce nezastavil. Po chvilce, kdy jsem naložená ve vodě, Martin sedí za mnou a hladí mi ramena, se za námi staví sestra, aby zkontrolovala ozvy miminka. Výhodou apartmánu je, že mají sondy bezdrátové a voděodolné, takže mi stačí se jen zvednout na kolena, aby sestra dosáhla na bříško. Všechno je v pohodě, ochotně se ptá, jestli něco nepotřebujeme, je moc milá. Odchází a my jsme zase sami. Zase si lebedíme, vnímám vůni a Martinovu přítomnost. Jsem klidná, připravená to začít. 

Během hodinky se v místnosti objeví Bětka – poprvé jde omrknout, jak jsme se zabydleli a ujistí se, jsem ještě pořád „vzhůru.“ Bětka připomene, že příště přinese homeopatika a zase rychle zmizí. Do její druhé návštěvy rozjíždíme porod. Martin mě hladí po ramenou a krku, dokonce našel plastové kelímky a polévá mi s nimi
vykukující břicho a studená ramena, což je absolutní blaho. Říkám mu, jak je úžasnej a pečující. Chopil se toho hned ze začátku a byla to nádhera, se takhle nechat rozmazlovat. Moje „lehké menstruační“ bolesti nějak nabraly na síle a skoro i na pravidelnosti. Začínám být lehce v limbu, hodně zpomalená a jen si užívám to teplo a péči. Když přijde Bětka podruhé, v kapse homeopatika, přijde blíž a se slovy – tak jak – se na mě podívá. Dlouze k ní zvedám oči, už nejsem tak veselá a srandovní, už
prohlásím takové mručivé ahoooj. Její oči se přimhouří, homeopatika prý už nebudou potřeba – a zase je schová do kapsy. Bětka nám radí, ať si objednáme ještě normální jídlo z venku a pořádně se posilníme. Bereme si její radu k srdci a objednáme si vietnamské bun bo nambo a za dvacet minut vylézám z vany nabrat síly. Během doby, co jíme svoje poslední jídlo, se moje tělo zastavilo v procesu rozbíhám porod a vrátilo se do rozumové části. Jsem opět veselá, s Martinem si povídáme a já zase tak nějak vnímám. Bolesti trochu ustanuly. Přesně tady bylo vidět, co tělo potřebuje k tomu, aby rodilo a co přesně škodí. Mluvení, zapojení mozku, prostě být v přítomnosti. Ale já nechtěla být v přítomnosti, já chtěla být tam jinde, mimo, tam někde, kde se rodí. 

A tak jsem se po jídle do vany zase vrátila. Upustili jsme studenou a nechali napustit horkou. Martin se zase chopil role duly a šlo mu to náramně. Zatemnil všechny žaluzie. Pustil mi na reprák jemnou relaxační muziku. Přikapal rozmarýn a sedl si opět za mě do vany na porodní sedátko. A začali jsme zase rozjíždět. Poléval mi bříško, hladil mě, líbali jsme se, protože oxytocin. Ohromně to pomáhalo. Taky jsem si našla způsob, jak bolestem ze začátku ulevit a zároveň dát Martinovi vědět, jak jsou silné. Chytala jsem si do pěstí jeho ukazováčky. Podle sílící bolesti jsem je tiskla, a když vlna končila, prsty jsem uvolnila. Martin měl tak představu, jak moc mě bolí a jak dlouho trvají. Zvláštní bylo, že se začaly dost zpravidelňovat, což nám bylo divné. To přece ještě nemůže být ono. Nějak jsem si pořád myslela, že ještě nerodím. 

Je něco kolem čtvrté. Jsem už asi tři hodiny naložená ve vaně, ze které je mi horko. Začínám se ocitat ve vlnách, bolest a uvolnění. Bolest a uvolnění. Ležím na zádech, vznáším svoje bříško. Martin sedí za mnou, tisknu mu prsty a snažím se myslet na dýchání. Během kontrakce zkouším další hypnoporodní techniku – co největší nádech do břicha, nadmu ho, co to jde, to pomáhá rozplynout bolest. Jakoby se v tom nadmutém břichu ztrácela. Nádech a výdech. Bolesti sílí. Nejsou to už jen menstruační bolesti. Už se rozpínají do celého břicha. Martin mi ho polévá. Žádám o kapesník namočený ve studené vodě. Můj obličej z horké vody úplně hoří. Takže mi krom bříška a masáže a líbání Martin ještě otírá čelo a tváře a pravidelně namáčí kapesník. Nese mi colu, jeden lok je příjemný osvěžení. Vodu. Napít. Kapesník. Jasmínovou vodu stříknout na obličej. Celý můj porod je provoněný jasmínem. Kontrakce, chytnout prsty. Lehce tělem houpu, už nedokážu zůstat jen tak v klidu. Nadechuju břicho, je těžké se soustředit na cokoli jiného. Zvládnu ještě vizualizovat vlny nebo otevírání růže. Hlasitěji vydechuju. Martin přinesl žlutá světýlka a omotává je kolem nerezového madla vedle vany. Příjemná atmosféra je hotová, venku se stmívá. Hudba hraje, je mi teplo, horko, Martin je u mě a cítím se bezpečně. Cítím, že můžu uvolnit a nechat to probíhat. 

Ještě jednou se za námi stavila sestra zkontrolovat ozvy miminka, diví se pravidelným bolestem. Připadá jí to asi brzo. Pak dorazí Bětka a pozoruje moje kontrakce. Stačí jí poslouchat moje sténání a chvíli vydrží, než přijde další vlna. Ujišťuje mě, že je to ono. Sice jsem neměla kontrakce po dvaceti minutách, ale vlastně skoro hned po pěti, ale že už to je fakt ono. Směju se sama sobě, že jsem si pořád myslela, že to je jen nějaký malý začátek. A že je něco divně. Pochválí nás, že nám to jde skvěle a máme pokračovat v tom, co děláme. Ona se musí od pěti do sedmi vzdálit, ale pak konečně přijde. Pak bude konečně u našeho porodu ženská, kterou jsem si intuitivně vybrala a která mi svým hlasem dodává odvahu a sílu najít v sobě to, co tam od přírody je.

Zůstáváme opět s Martinem sami. Tyhle chvilky, i když jsou protkané bolestmi, které sílí, jsou naprosto kouzelné. Přesně takhle jsem si je představovala. Možná ani vlastně ne. Martin o mě pečuje s největší láskou, dělá to, co jsem ani nečekala. Je tma, hraje jemná hudba. Měním pozice ve vaně, chvíli jsem v pozice žáby, tam mi ale nejde nádech do břicha, takže zkouším opět na zádech. Bolesti sílí, jsou v celém břiše a já dýchám nahlas. S dechem objevuju, že mi pomáhá se ve vodě vlnit společně s kontrakcí. Nádech a výdech jsou krouživé vlnivé pohyby ve vodě. Dvacet sekund hlasitého nádechu výdechu, pak uvolnění. Drtím Martinovi prsty. Když jsem na všech čtyřech, mačká mi na záda mokrý kapesník nacucaný studenou vodou. Postupně občas upouštíme vodu, když lehce vystydne a připouštíme teplejší. Jasmínová voda ve spreji jede. Vyměnili jsme v difuzéru rozmarýn za jasmín a přisunuli difuzér blíž k vaně. Celá místnost je teď provoněná jasmínem. Občas se zeptám, kolik je hodin, čas mi neskutečně utíká. Přestože vnímám pár sekundové kontrakce, hodina je jak pět minut. Jak dýchám zhluboka a silně, začínají mi hodně brnět ruce a nohy. Sem tam si dáme pusu s Martinem, říkám mu, jak je úžasnej. V tu chvíli mi to úplně nedochází, ale on mi rozjel porod. Vším tím, co tam pro mě dělal. Byla to naprosto dokonalá souhra. Mít ho tam u sebe byla na celém porodu jedna z nejlepších věcí.

Bětka mě vytrhne z mého mimoprostoru a ve vodě, kde se dokážu v tu chvíli maximálně uvolnit, mě vyšetří. „Když jsi přijela, bylo to na jeden jeden prst. Teď a jsi otevřená na tři čtyři centimetry, Ivet. Nádhernou práci jste tady udělali, krásně jste přirozeně rozjeli porod. Rodíš Ivet, jsi v aktivní fázi porodu. Tu těžkou část máš za sebou. Jeďte takhle dál a brzo bude naše 90% holčička na světě.“ Když tohle Bětka dořekla, když řekla – jsi v aktivní fázi porodu, vyhrkly mi slzy do očí. Takže rodím. A já si trubka celou dobu pořád myslela, že je něco špatně. Že to jsou jen dvacetisekundové bolesti, které ještě musí přejít do toho porodu. Jak řekla Bětka s úsměvem – ty si nám tady zatím pomalu potají rodíš. Ta věta se mi líbí. Bylo to opravdu tak. Nechali nás tam osudu a my jsme si sami rodili naši dceru.

Na brnění mi Bětka radí, ať si dám spojené ruce před ústa a dýchám vzduch skrz ně. Celkem to pomáhá a nutí mě to maximálně uklidnit dech mezi kontrakcemi. Když přichází další vlna, Bětka je pozoruje. Chválí pohyb. Do toho mi Martin do ucha zašeptá – děláš to dobře, jsi skvělá a jako celé odpoledne, lípne mi pusu na čelo. Jsem v bolestech, které nevím, jak se budou ještě stupňovat, ale je mi takhle blaženě. Cítím ohromný bezpečí a podporu a kontrolu nad sebou. Vlastně ne kontrolu. Spíš se jen tak pozoruju. Každou vlnu a bolest se snažím vnímat jako sekundu po sekundě. Jak přicházejí, jak odcházejí. Abych nepřemýšlela nad ničím dopředu, ani dozadu. Jen ten přítomný moment, ta jedna vteřina bolesti, která po minutě přestane. A pak přijde uvolnění, ve kterém odpočívám. Zapomínám si dávat ruce před sebe a dýchat do nich, dělá to za mě Martin. Zvedne mi je a přesune k puse. Neskutečný. Pak nese kapesník. Pak jasmín. Pak mi dává napít, pak mi drží talíř před obličejem, chce se mi opět zvracet. Přejde to. Bětka si jde odběhnout. Když ji vidím u dveří, jak odchází, rychle zapnu mozek. „Bětko! Buď tady až do konce!“ „Budu, neboj zlato, budu tady už do konce.“ A můj mozek opět vypnul a oči se zavřely. Tak málo mi stačilo k uklidnění. Že tu bude ženská, které nevím proč, věřím úplně všechno a cítím z ní naprostý bezpečí. A to ji vlastně neznám. Viděli jsme se dvakrát. Nic víc. A přesto jsem věděla, že ona má být u mýho porodu.

Bolesti nabraly na síle. Už se ve vaně nevlním, už se svíjím. Ležím na zádech a s kontrakcí se točím na bok. Když vlna odchází, pomalu ji rozhoupu a nechám odejít. Martin moje tělo přidržuje, pořád u toho nepohodlně dřepí v nejhorším koutku vany, který jsem si vybrala, kam si on nemůže ani sednout. Kdo říká, že to není pro muže náročné, tak kecá. Martin byl tak v pozoru a pořád něco dělal, že ho porod vyřídil úplným právem taky. Mám neustále zavřené oči, otvírám je jen v nutnosti podívat se Martinovi do očí nebo na Bětku, že tam je. Dřepí vedle vany a pozoruje nás. Nedělá vlastně nic. Chválí mě a mluví slova podpory. Když mám kontrakci, říká – pusť ji, nech ji jít dolů. Je na cestě, nech ji přijít. Je neskutečný, jak mimo jsem, ale tohle vnímám. Jako kdyby mluvila na hranici mýho podvědomí, ve kterým jsem jakoby plula. Můj svět se shluknul do pár sekund hrozné tupé lechtavé bolesti, která se střídala s pár minutama absolutního uvolnění, dýchání do rukou. Během kontrakcí mi Martin povídá do ucha dvě opakující se slova – nahoru, dolů. Nahoru, dolů. Jede tak se mnou na vlně a říká to přesně podle dechu. Když se jednou netrefil, úplně mě to rozhodilo. Ale tyhle slova mi neskutečně pomáhaly. Věděla jsem, že to řekne jen párkrát a bude odpočinek. Nahoru, dolů. Takhle to mohl říkat hodinu nebo dvě, každých pár minut. Ve chvilkách uvolnění jsem usínala a chtěla odpočívat. 

Bětka mi občas přiložila na bříško sondu, aby zkontrolovala srdíčko miminka. Pak je čas na další vyšetření. „Nádherně jste to rozjeli. Jsi otevřená na osm centimetrů, Ivet. Tu největší, nejdelší část, máš za sebou. Jsi skvělá. Nádherně to děláš. Ona jde krásně ven, ví přesně, co má dělat. Už jen pár kontrakcí a půjde dolů, Ivet.“ Zase jsem se rozbrečela. Přicházela nejintenzivnější část porodu. Kontrakce už moc nesílily, bolely hodně, probíhaly pořád stejně. Já se svíjela, Martin hlasitě opakoval nahoru dolů, Bětka povzbudila, Martin přiložil ruce. „Chce se mi strašně spát.“ „To je dobře, Ivet, to je znamení, že brzo bude konec. Usni.“  A tak jsem usnula. Dřepím ve vaně a usínám Martinovi hlavou v dlaních, protože ji nemůžu udržet. A na chvíli jsem byla absolutně mimo. Nechápeme ani já, ani Martin, jak dokáže někdo tak rychle upadnout do tak hlubokého spánku. To vlastně ani nebyl spánek. To byl hypno stav. Já byla úplně někde mimo, chvílema vědomá, chvílema nevědomá. A dřepěla jsem, jak řekla Bětka, jako mořská panna v dlaních svého muže. Byl to pocit nad pocity. Maximální uvolnění. A pak přišla zase ta ohromná, svíjející bolest, která už se nedala prodýchat nafouknutým břichem, u které už jsem si nemohla představovat mořské vlny, u které už jsem nemohla nic, jen přijímat a vnímat vteřinu po vteřině největší bolesti v mém životě. 

Bylo asi něco před devátou. Bětka někdy v mezičase dovedla do apartmánu dulu Katku. Neříkala mi to, ale mohla zůstat pouze do desíti večer a Katka měla být asi záskok. Moc jsem ji nevnímala. Představila se mi a pak tiše dřepěla vedle vany a Bětky. Možná mě někdy pochválila, ale já jsem ji absolutně vypustila z té místnosti. A pak přišla krize. Z kurzu nebo Bětčiný knížky vím, že je to důležitý moment porodu. Znamená, že žena bojkotuje – mění se fáze. Dítě by mělo být připravené jít dolů. Nadávala jsem. Vrčela jsem. Vztekala jsem se tak, že jsem pěstí bouchala do vody a hlasitě volala neee, ja už nechci. Už to nezvládnu, už končím. Už další nevydržím. Cholerik. „Vydržíš, Ivet. Pošli ji tam, prožij ji. Půjde níž a níž, dovol jí jít dolů. Brzo bude tady.“ V podvědomí jsem věděla, že je tohle hraniční fáze a znamená jen to dobré. Ale měla jsem pocit, že už to chci fakt skončit. Dýchání mě vyčerpávalo, brněly mi končetiny, mezi vlnami jsem byla jako hadrová panenka. Bolesti byly ohromný. V ten moment tělo začalo jednat samo. Začala jsem křičet slova, který mě povzbudily a dávaly rozkaz mému tělu. Nepřemýšlela jsem nad tím, prostě mi to naskočilo. „Tak už pooooojď. Dolůůůůů. Aaaaaa, pojď ke mně! Dolů, dolů, dolů. Už nemůžu. Už dooost. Dolůůů.“ A takhle pořád dokola. Nevím, jak mohla trvat tahle bojkotovací fáze. Martin říká, že čtvrt půl hodiny. On dělal pořád to samé dokola. Kapesník, nahoru, dolů, jsi skvělá, pusa na čelo, jasmín. Byl naprosto dokonalej.

Během chvilky se začalo cosi měnit. Měnil se můj hlas, moje mručení a sténání, změnilo se moje svíjení. Bětka, absolutní kapacita, jenom podle toho poznala, že miminko sestupuje dolů a že mě tlačí na konečník. Potvrzuju, že to tak je. Je to najednou bolest, která není v břiše, ale tlačí na kostrč a kamsi dolů. Nutí mě se pohnout jinak, než ležet na zádech. Vtíravým, svíjivým tlakem, který lechtá, nepříjemně lechtá, až bolí a můj hlas na to reaguje. Jsem hlasitá, už to není sténání, už je to skoro křičení. Jednou přijde taková kontrakce, že po ní řeknu – božeee, co to bylo. Až otvírám oči, abych se ujistila, kde jsem a co se děje. Jako by mě to šokovalo a přivedlo zpátky. „Je to tady, Ivet. Malá sestupuje dolů. Budeme muset z vany, tady do vody bohužel rodit nemůžeme.“ Nechtělo se mi ven. Věděla jsem, že venku to bude bolet víc. Bála jsem se toho tlaku, gravitace. Voda pro mě byla naprosto božím prostředím a dokázala jsem si představit, že bych svou dceru do vody porodila. Bětka si to v tu chvíli dokázala představit taky. „Ještě chvíli tady zůstaneme, ale pomalu se v hlavě připravuj, že budeme muset ven. Ale jen za malou chvilku bude malá tady. Už je chviličku. To nejhorší máš za sebou. Jsi skvělá!“ A tak jsem si to v té hlavě někde zpracovala. Pomalu jsem tam přijímala myšlenku, že budu muset ven. Do té doby jsem byla ve vaně nějakých devět hodin. 

Kontrakce se změnily na úplně jinou bolest a já mám v některých vlnách pocit, že bych nejradši zatlačila a porodila do vody. Je to ohromný tlak. Tlak, který se mi dere ven skrz hrdlo, a já řvu. „Jdeme na to, Ivet. Budeme muset ven.“ Martin a Bětka mi pomáhají vylézt z vany a přechod nakonec není tak hrozný, jak jsem si myslela. Dva kroky opodál je porodní lehátko, na které lezu na všechny čtyři. Lehátko je polohovací, zvedli mi opěrku do kolmé polohy, abych se mohla zapřít. Začala vypuzovací fáze. Netuším, jak dlouho to bude trvat. Kontrakce jsou najednou úplně jinde, úplně jiné. Jedou mým tělem a já už ani nestíhám nějak reagovat, jen se na té vlně vždycky svezu. Začíná pro mě nejintenzivnější část porodu, kdy jsem objevila, co všechno dokážu. Jak dokážu řvát. Protože řvát jsem začala fakt hodně. Jak šelma. Řvala jsem tak moc, že jsem měla pocit, že mám pilku v krku. A pilku tam dole. Cítila jsem obrovský tlak a hlavičku, jak pomalu sestupuje dolů s každou kontrakcí. Kontrakce si najednou prožívalo tělo samo, já jsem dokázala jen dýchat a křičet. Vždycky, když kontrakce přišla, jsem se zatnula prsty u nohou do lehátka, pevně se chytila vrchní části a řvala jsem.

V téhle fázi nevnímám Martina tolik, jako předtím. Najednou jsem potřebovala jasný instrukce, kdy co dělat, kdy dýchat, kdy ne. Bětka mě dokázala vyhecovat, přesto, že jsem původně nechtěla, aby byl můj porod sportovní výkon s pokřikováním, Bětka přesně věděla, co říct. Vím, že byl Martin vedle a všechno to sledoval, v téhle chvíli jsem ho ale na moment vytěsnila. Byla jsem jen já, prohlížející si kontrakce a Bětka, která mi říkala, co dělat. Miminko se pomalu sune dolů a je to cítit s každou kontrakcí. Jde níž a níž a bolesti přicházejí rychleji za sebou. Je to taková bolest, která se nedá ovládat, ona ovládá mě, můj hlas. Řvu jako ďas. Připadám si jako šelma. Bětka mě v tom podporuje. Miminko se na okamžik posune dolů, ale kontrakce je tak silná, že ji nechám odejít během chvilky. Nedokážu to vydržet. Nedokážu tlačit tak dlouho. Takže se děje to, že miminko leze zpátky nahoru. Úplně cítím, jak se pohybuje nahoru a dolů. Tyhle kontrakce trvaly celkem asi tři čtvrtě hodiny. Malá šla níž a níž, kontrakce byly intenzivní, já čím dál hlasitější. A pokaždé, když jsem si ji prožila, tak se malá posunula zase zpátky. Jakoby se schovávala.

„Ivet, vydrž v té kontrakci dýl. Musíš to vydržet, zůstat v ní, jedině tak ji dostaneš dolů,“ radí mi Bětka. Sama cítím, že už to trvá moc dlouho. Mezi kontrakcemi mi Bětka často kontroluje sondou ozvy miminka. Pak se zase vrací k mým nohám a pomáhá mi malou dostat ven. Vím, že by už mohla jít. Uvnitř mám ale hroznej strach. O svoji hráz, cítím, jak se to tam dole natahuje, jak by šla ven, kdybych pořádně zabrala, ale strašně se bojím. Proto z té kontrakce vždycky uteču, nechám ji ukončit dřív, prostě se narovnám, vydechnu, ona přestane. A malá zaleze. A vím, že je to můj strach uvnitř a já ji musím pustit ven. Bětka mi radí v té další kontrakci zůstat déle a dovoluje mi sáhnout si na hlavičku. Musí být hlasitá taky, protože mě musela přehlušit. Takže řvu já, řve Bětka, pojď, pusť ji dolů, zůstaň v ní, to je ono, jsi skvělá. Ivet, na tu další kontrakci ji pustíš ven. Na příští je venku. Při tomhle jsem tušila, že jsme u konce. Že teď musím fakt zabrat, ze všech sil tu kontrakci prožít a zůstat v ní co nejdýl. Bětka radí, kdy se nadechnout a vydechnout, je neskutečný, jak to všechno ví a jak mi to pomůže. Příští kontrakci zůstávám dýl, tlačím, řvu, zatínám pěsti. Martin mi v průběhu přendal ruce z opěradla na madla, která byla za ním. Tlačím čelo do opěradla, které je potažené igelitem a při nádechu se mi vždycky přilepí na nos a pusu. Mám z toho takovej vztek, že bych ho nejradši servala. Zavírám oči, křičím a malá jde dolů.

Na tu další kontrakci jsem ji ven nedostala. Bětka pořád hecuje, říká ta správná slova, moje jméno, že už tu bude. A na další jsem ji zase nedostala. Vyjela hodně ven a zase zajela zpátky. „Vidím blonďatý vlásky. Ne, teď to vypadá na tmavý možná. A pořád mi tam strká ruku.“ Tak na tu další ji fakt dostanu, hecnu se. Prostě musím. Cítím tlak ze strany Bětky, už to trvá asi dlouho. V té chvíli byl i Martin na vážkách, jestli nenastane nějaká komplikace. A já to věděla taky. A tak jsem se kousla. Teď to prostě dám. A vydržela jsem v té kontrakci tak dlouho, jak jen mi dech vystačil, rychle jsem se nadechla a ještě trochu. Najednou to děsně pálilo. Miminko bylo dole a zůstalo tam. Bětka tam miminku pomáhala a křičela na mě, že tohle je ono. Radila mi přesně, kdy se nadechnout, vydechnout. Přišla poslední kontrakce. Já to v tu chvíli netušila. Poslední řev, poslední zakřičení a to pálení najednou trošku přestalo. Kontrakce přestala a já se chtěla zase trochu narovnat a nadechovat se, jako vždycky. Bětka mi ale radila vydechnout a uvolnit se. Ať hlavně nic nedělám. V tu chvíli byla hlavička totiž venku. Nebyla jsem si tím vůbec jistá, ale podle toho, jak Bětka změnila rady a instrukce, pochopila jsem, že poslední kontrakce vyvede ven tělíčko. A bylo to tak. Přišla poslední, slabší kontrakce, která byla velmi krátká. Zabolelo to, zakřičela jsem a v tu chvíli jsem cítila, jakou rychlostí ze mě kluzké tělíčko samo vyklouzlo. Pod mýma nohama nastal šrumec, ani si nepamatuju, jestli plakala nebo ne, jen vím, jak říkali, že je to Elizabeth. Zůstala jsem na všech čtyřech a následující sekundy jsem se snažila vzpamatovat. Vydýchávala jsem ten nával adrenalinu, pomalu jsem otevřela oči, narovnávala jsem se a v tu chvíli mi došlo, že je to za mnou. Okamžitě jsem byla mozkem přítomná, probudila jsem se z té bubliny a otočila se.

Ležela na lůžku, nad ní ruce Bětky. Okamžitě jsem se po ní začala ptát, ať mi ji dají, ať mi ji dají na hruď a otáčela jsem se. Uvolnila jsem se, lehla si a v ten moment jsem dostala dceru Elizabeth do náruče. Měla vykulený tmavý oči a byla celá od mázku. Jak jsem si to představovala. Nasadili jí čepičku a přikryli dekou. Je zabalená ve dvou vrstvách a leží na mě. Vydýchávám se a vítám jí. V místnosti je najednou plno lidí. Je tam Bětka a dula Katka, sestra v modrém a pediatrička. Mám dceru na sobě, Martin mi dává pusu na čelo a díváme se na ni. Jak je prťavá, jak hledá můj obličej, chvíli pláče, pak je zase v klidu. Mluvíme na ni, kocháme se, díváme se na sebe a nějak tomu nevěříme. Za chvilinku Elince dotepal pupečník a nechali ho Martina přestřihnout. Během momentu mě znovu dost bolí břicho, tak to hlásím Bětce. Jde ven placenta. Prý to nic nebude a je to pravda – v porovnání s porodem je tohle lehká kontrakce a najednou cítím těžkou a kluzkou hmotu, jak vyklouzává ven. Bětka usoudí, že jeden kosmetický steh udělá, ale jinak jsem bez poranění. Jako malá se jí ptám, jestli to bude bolet. „Ani to neucítíš, zlato. Soustřeď se na Eli.“ Cítím pak lehké tahání té nitě, ale fakt to ani trochu nebolí. Jeden kosmetický steh u hráze. Jsem pyšná na moje tělo. Věnujeme se Elince, mluvíme na ni a ona nás vnímá. Kouká na mě a ten pohled do tmavých očí je boží. Jsem strašně šťastná. Děkuju Martinovi. Říkám nahlas, že přesně takhle jsem si to představovala. Možná ani takhle ne. Bětka přistoupí k nám s úsměvem. „Nahoře je volný jednolůžkový nadstandard. Chcete ho?“ Má v očích takovej kulišáckej výraz, jako by přesně věděla, že z toho budu nadšená. „Vesmír se fakt spojil!“ zavolám a všichni se smějou. Zařídí nám, abychom tam mohli všichni spolu a já jsem na pokraji blaha. Děkuju Bětce, která bude muset pomalu odejít.

Bětka si prý volno zařídila do deseti večer. Elizabeth se narodila ve 21:48. Myslím, že líp si to naše filosofka, co šla ven s rukou pod bradou, naplánovat nemohla. Koukám na Bětku a děkuju jí. Ona ke mně přistoupí, pevně mě stiskne a lípne mi pusu do vlasů. „Bylo to nádherný, Ivet. To bylo jak reklama na porod. Děkuju.“ Stihneme ještě společnou fotku. Bětka se pak s námi rozloučí, říká, že si napíšeme a odchází. Jsem nejvděčnější, že ji máme. Loučí se i dula Katka, která mi děkuje, že u tohohle krásného porodu mohla být, že to byl zážitek. Děsně mě to těší. Cítím obrovskou hrdost. Jsem hrdá na sebe, jak jsem to zvládla, jak se všechna ta příprava vyplatila. Jak to dopadlo lépe, než moje představy. Jsem hrdá na Martina, jak mi byl mnohem větší oporou, než jsem si dokázala v hlavě namalovat. Jsem hrdá na naše dítě, jak vědělo, co má dělat.

Najednou je v místnosti klid. Všichni odešli a dopřávají nám skutečný bonding. Koukáme na to naše stvoření a opakujeme asi pořád to samé dokola. Jak je malinká, jak na nás kouká, jak je v klidu, jak je to možný, už je to tady. Když se tam za chvíli ocitne ještě sestra, požádám ji, aby mi pomohla se samopřisátím Elinky. Trochu mi ji nasměruje a jinak to necháváme na ni. Sestra odchází a naše malá opička se za malou chvíli doplazí k mojí bradavce a přisaje se. Je to zvláštní pocit. Tahá to, lechtá to uvnitř. Pocit nad pocity. Bylo pro mě hrozně důležitý, aby tohle mohla zažít. To nejlepší do začátku. Následující skoro dvě hodiny tam jen ležím, Martin stojí vedle. Fotíme si naši vlasatou dceru od mázku, natáčíme domů video. Jsem z toho všeho unešená a plná endorfinů. Necítím se unavená, jen mě bolí tam dole. S každým pohledem na Eli se to ale rozpouští.

Teď už nic není důležité. Jen tam ležet a být. Ve třech. Konečně.

Ve 4:44 mi začaly první bolesti. V šest ráno praskla voda. V deset jsme dorazili na porodní sál porodnice Bulovka, po jedenácté do porodního apartmánu. Byla jsem pak asi devět hodin naložená ve vodě. Kolem sedmé jsem postoupila do aktivní fáze porodu, kdy jsem se otevřela na 4 centimetry. Před devátou jsem byla otevřená na osm a posledních cca čtyřicet minut před narozením Elinky jsem byla na lůžku v druhé době porodní – vypuzovací fázi. Elizabeth se narodila ve 21:48 do rukou Alžběty Samkové, nejúžasnější porodní asistentky, kterou mi vybrala moje intuice. Přišla na svět nádherným, přirozeným porodem, bez lékařských zásahů, bez jakéhokoliv nekomfortu, za světla světýlek, zvuku jemné hudby. Přišla na svět lépe, než jsem si představovala, s dumající rukou pod bradou. Rodila se přesně tak, jak se chovala v bříšku. Sama, v klidu, bez nutnosti pozornosti, rozmýšlející, klidná, harmonická, bohémská. A v ten moment se nám změnil život.